A na závěr jeden střet s policií

V nočním vlaku z Košic do Prahy jsme už tak utahaní z neskutečně dlouhé cesty, že se okamžitě natahujeme na sedačky a spíme jako když nás do vody hodí. Budí nás Slovenská železniční policie. A jdou rovnou po mně, ostatní je nezajímají. Já jsem ještě pořád jako v mrákotách, nemůžu se ani za nic zbavit strašlivé ospalosti, která zcela zatemnila můj mozek. Nejsem sto se dostatečně probrat, abych mohl vnímat jejich otázky a odpovídat na ně. Když se policistům ani na několikátý pokus ode mne nedostává odpovědi na otázku, odkud a kam jedu, ostře vyžadují dokumenty a oznamují mi, že jsem se dopustil nějakého strašného přestupku a budu platit hrozně vysokou pokutu, nejspíše v řádu stovek až tisíců slovenských korun. Marně kroutím hlavou a mávám peněženkou, že žádné slovenské koruny nemám. Policisté jsou neúprosní a vypadá to, že když nezaplatím, donutí mne na příští stanici vystoupit. Pokuta se po chvilce ustálila na 200 a nakonec na 100 korunách, což je částka, kterou u sebe naštěstí má Radek, a tak mi na pokutu půjčuje a uklidnění policisté odcházejí. Dokonce jsem dostal i stvrzenku, čemuž se docela divím.

Teprve zpětně mi pomalu dochází jejich slova a začínám rozumět tomu, za co jsem vlastně platil. Když jsem si totiž lehnul na sedačku, usnul jsem tak rychle, že jsem si ani nesundal boty. Škodu jsem tím sice žádnou neudělal, neboť jsem je měl jen zboku opřené o opěradlo sedačky, ale policistům jsem se zřejmě zdál natolik podezřelý, že od potrestání nehodlali jen tak upustit. Proč jsem se jim tak nelíbil mi však došlo, když jsem se doma podíval do zrcadla - vypadal jsem tak zpustle, jako bych strávil měsíc někde na Ukrajině...