Zábavný maršrútkář (Ostroh,Zdolbuniv)

Je nám jasné, že nelze očekávat, že by taková zapadlá a Bohem zapomenutá ukrajinské městečka, jako je Mežirič a Ostroh, spojoval jakýkoliv hromadný dopravní prostředek. Míříme proto k nedaleko stojícímu taxíku. Než jsme však k němu dorazili, vyfoukla nám jej před nosem jakási ženská s nůší na zádech, nejspíše jedoucí na trh. Smůla, musíme trpělivě čekat, jestli nepřijede další, žádný jiný způsob jak se odsud dostat zřejmě neexistuje. Není to pro nás naštěstí žádný problém, neboť čekat už po několika dnech na Ukrajině umíme opravdu trpělivě. Neuplynula ani hodina a taxík se vrátil. Vedle nás na něj ovšem už čeká jakási další nebezpečně se tvářící ženština, a tak musíme použít ostré lokte a dovnitř se vecpat jako první, abychom se odsud vůbec někdy dostali.

Přijíždíme do Ostrohu. Největší místní památkou je Turecká bašta, za kterýmžto názvem se neskrývá nic víc než jen několik rozbořených cihlových stěn. Dovedl nás k ní místní "Fero" na rezavém bicyklu, který se na nás přilepil v hospodě při obědě. Nic víc tady k vidění není, a tak ani není proč se zde déle zdržovat, míříme dále do Zdolbunivu.

Cesta z Ostrohu do Zdolbunivu nás přesvědčila o tom, že i cestování maršrútkama může být někdy zábavné. Od chvíle, kdy jsme nastoupili, jsme se stali účastníky zvláštního představení, jehož hlavním aktérem je řidič. Neustále vykládá nejrůznější vtipy, nedbaje toho, zda je někdo poslouchá, utahuje si z nastupujících a vystupujících cestujících a zkrátka se všemožnými způsoby dobře baví. V jednu chvíli znenadání prudce přibrzdil, sroloval okýnko a křikl na okolojdoucího sedláka: "Hej, jedu tudy správně na Rivno?" Cestujícím se tento způsob humoru zjevně zamlouvá, neboť se téměř do jednoho vkuse řehtají. Jediný, kdo se nesměje, jsme my, neboť většině vtipů bohužel nerozumíme.

Ve Zdolbunivu se další maršrútkou přesunujeme na vlakové nádraží. V nádražní restauraci si dáváme špagety za 1 hřivnu (6,- Kč!!!) a pivo. U vedlejšího stolu sedí parta metrákových maníků s rukama jako lopaty a projevem dlaždičů. Jsou již evidentně dost pod parou a jakmile slyší od našeho stolu cizí řeč, navazují s náma živý kontakt a neústupně nám vnucují k přípitku svou drsnou samohonku. Jednu "zdvořilostní" tedy přijímáme, ale pak už se raději vydáváme na ústup směrem k vlaku.

Po několika hodinách cesty přijíždíme do Lvova. Nalezení vhodného ubytování nám trvá dost dlouho, neboť musíme objet tři hotely, než objevíme přijatelnou cenu. Hotel Galasijevskij patří mezi ukrajinskými ubytovnami zhruba někam do střední třídy. Voda teče, ovšem pouze studená, teplou prý mají slíbenou až příští týden. Údajně zde funguje jakýsi podivný systém, kdy je teplá voda zapínána střídavě jednotlivým městským blokům, každému na několik dní.

Hned po ubytování vyrážíme na pivo. Okolo je spousta hospod, ale všechny vypadají, že budou brzy zavírat, protože je už relativně pozdě. Do jedné si přesto sedáme a dáváme si pivo. A další "Fero", řešící problémy, na sebe nenechává dlouho čekat. Přisedá si k nám silně podnapilý mladík a otcovským tónem nám začíná něco vysvětlovat. Když zjišťuje, kdo jsme a že hledáme místo, kde by se v tuto hodinu dalo ještě trochu posedět, celý se rozzáří a ujišťuje nás, že máme opravdu štěstí, že jsme kápli zrovna na něj, že nám to tady všechno ukáže a provede nás. Na první pohled vypadá docela sympaticky, a tak se necháme vést. Prý nás zavede někam, kde to opravdu "žije". Asi třičtvrtě hodiny s ním bloudíme nočním Lvovem a necháme se poučovat jeho svéráznými životními moudry. "Pořádek musí být! Vojna není kojná!", "Kdo se bojí, nesmí do lesa! Proto se nebojte a nic se vám nestane!", nebo "Jeden za všechny, všichni za jednoho! To je jediný způsob, jak tady ve zdraví přežít." Nakonec se ukazuje, že důvěra v něj vložená byla značně bláhová, neboť to není nic jiného, než obyčejný tlučhuba - slibovaný noční život se nekoná, očekávané centrum místní zábavy je pouhým dalším tmavým místem, zejícím prázdnotou. A aby toho nebylo málo, vzhledem k tomu, že jednou ze slabých stránek všech "Ferů" je to, že je velmi obtížné se jich zbavit, trvá nám téměř celou dlouhou cestu zpátky, než se nám podaří jej přesvědčit, že jít nás navštívit na hotel není zrovna ten nejlepší nápad.