Ušláplý Joe a Dilbertovy boxy

Vydáváme se na dlouhou předlouhou cestu z Kyjeva na Krym. Je to suma sumárum něco přes 800 km a jak známe ukrajinskou dopravu, máme se na co těšit. A začíná to už pře odjezdem. Stojíme s Radkem před úschovnou zavazadel a čekáme na Pietra, který se od nás trhnul a šel si ještě prohlédnout jakousi další galerii či co. Náš vlak odjíždí za 5 minut. Netrpělivě čekáme, batohy na zádech a Pietrův batoh v pohotovostní poloze připraven k nasazení přímo na ramena přibíhajícího kumpána. Vlak odjíždí za 3 minuty, ale Pietro stále nikde. Nervozita roste, vlak je připraven k odjezdu a na hlavu nebohého nepřítomného kumpána se z našich úst začínají snášet přívaly nejrůznějších nelichotivých přívlastků. Pietro se objevuje samozřejmě až v poslední minutě, jak je jeho dobrým zvykem, a zahajuje tak bezhlavý úprk skupiny kumpánů s plnou polní směrem k vlaku. V jedné ze zatáček se mi povedlo mým obrovitým batohem téměř usmrtit jakousi neopatrnou stařenku, která včas nepostřehla blížící se nebezpečí a neuvolnila tak dostatečný prostor nezastavitelnému pádícímu stádu bizonů. Rozcuchané šedivé vlasy se jí ještě více naježily, když s hrůzou zpozorovala dvacetikilogramový obří batoh řítící se vzduchem přímo k ní. Vyjekla a zavrávorala, a to jí zachránilo život, neboť batoh jí tak prosvištěl těsně kolem obličeje a plápolající řemínky ji jen jemně plácly přes tváře. Zda se jí pak podařilo ztracenou rovnováhu opět najít, nevím, můžu jen doufat že ano.

Do vlaku nasedáme těsně před tím, než se jeho kola dala do pohybu. Protože se jedná o vlak na dlouhou trasu, je složen ze samých vagónů typu "plackartnyj", což znamená vedro k zalknutí a nevětraný zatuchlý smrad. V plackartnych vagónech totiž z neznámých důvodů zásadně nejdou otevřít okna, k jejich otevření je potřeba jakýsi speciální klíč, kterým disponuje pouze "administrátor vagónu", jenž ovšem o nějakém otevírání okýnek nechce ani slyšet. Asi je mu ve 30°C zima.

Jedeme do Chersonu, kde vlak končí a budeme muset přestoupit, abychom se dostali do místa určení, kterým je město Bachčisaraj na Krymu. Cesta má trvat celou noc, ale nudit se určitě nebudeme. O zábavu se nám postaral jeden ze dvou spolucestujících, se kterým sdílíme "kóji" (neboli "polokupé" - viz. doprava na Ukrajině). Je to Joe, starší pán z anglického Liverpoolu, který cestuje po Ukrajině se svou ženou, která je Ukrajinka a pochází ze Sibiře. Joe je nesmírně zábavný týpek, je to přesně takový kumpán jako jsme my, jenom ve starším vydání. Dal se s náma do řeči téměř okamžitě a celý večer s ním popíjíme pivo a povídáme si o cestování ("Kluci, já vám tak strašně závidím tu vaši svobodu, můžete si jet kam chcete..."), o ženách ("Vy se máte, jezdíte si po světě, balíte holky, jo jo..."), o alkoholu ("Darling, můžu si dát ještě jedno pivo? Ne? Hm... sakra chlapi, vy se máte, že si ještě můžete dát"), o fotbalu, o autech, atd. Jeho žena téměř celou dobu mlčí, těžko říct zda proto, že jsme jí od počátku nesympatičtí, protože máme na Joea "špatný vliv", a nebo proto, že téměř vůbec neumí anglicky (je mi záhadou, jak se spolu celý život ti dva lidé dorozumívají?). Jedno je však jisté - drží Joea pěkně pod pantoflem. Když se totiž žena uložila ke spánku a usnula, Joe neuvěřitelným způsobem ožil, je mnohem veselejší a čilejší, dává si s radostí další (ženou zakázané) pivo a všeobecně se mnohem lépe baví. Teprve teď můžeme probírat ta zajímavější témata...

Do Chersonu přijíždíme ráno okolo osmé hodiny. Nejdříve ze všeho navštěvujeme místní veřejné toalety, které kdosi z nás trefně charakterizoval jakožto "Dilbertovy boxy" (Dilbert je postavička ze stejnojmenného kresleného seriálu, odehrávajícího se v moderním kancelářském prostředí, které je typické tím, že v jedné velké místnosti sedí velké množství zaměstnanců, které od sebe navzájem oddělují pouze nevelké zástěny, vytvářející každému pracovníkovi jeho vlastní "box" - odtud Dilbertovy boxy). Skládají se totiž ze dvou řad nechutně zaneřáděných otvorů v podlaze, přičemž u každého otvoru se nacházejí dvě stupátka na nohy a čtyři nízké zástěny okolo, které sahají stojícímu člověku zhruba po pás. Když pak na takovýchto záchodech koná více lidí zároveň velkou potřebu, můžou spolu vzájemně porovnávat, kdo při tlačení více poulí oči či kdo více funí a rudne...

Dilbertovy boxy jsou zároveň jedinou zajímavou věcí, na jakou jsme v Chersonu narazili. Jinak je toto město vcelku nevýrazné, šedivé, až fádní. Žádná zajímavá stavba, žádné památky. Ze zoufalství zkoušíme štěstí v budově s nápisem "kulturní centrum" a ptáme se bábušky umístěné v kanceláři s nápisem "kulturní referent", kde by se tady dalo najít něco kulturního nebo zajímavého. Babča nám nervózně popisuje cestu k jediným dvěma kostelíkům ve městě. Když jsme kostelíky našli, pochopili jsme proč byla nervózní - nic zajímavého ani kulturního na nich nebylo. Jediné, co nám trochu spravilo náladu pokaženou z času zbytečně stráveného v tomto městě, byla báječná socha V.I.Lenina v obzvláště budovatelské póze, která na nás vykoukla nedaleko "kulturního centra".