Líbačka v autobuse

Že dostat se z Kremence nebude jen tak jednoduché, jsme tušili už když jsme sem včera přijeli, autobusové nádraží bylo zavřené, jízdní řády žádné a informace od obyvatel rozporuplné. Dnes je na autobusovém nádraží sice otevřeno, nicméně informace, které zde dostáváme, jsou jaksi podivné a pochybné. Autobus naším směrem prý nejede z autobusového nádraží, ale kdesi "za městem, tam je taková křižovatka, tam se dáte doleva a tam někde na nějaký autobus počkáte. Mělo by snad něco jet někdy po třetí hodině." Dobrá, budeme tomu věřit, nic jiného nám nezbývá.

Jdeme tedy na zastávku místní maršrútky, která by nás mohla na konec města odvézt. Přestože všichni okolostojící tvrdí, že by maršrútka už každou minutu měla přijet, po patnácti minutách toto čekání vzdáváme a jdeme na taxíka. Ten nás opravdu odváží na zmíněnou křižovatku, kde se dáváme doleva a po několika desítkách metrů se zastavujeme a rozhodujeme se čekat, neboť se nám to místo zdá příznivé pro vytvoření autobusové zastávky.

Zastávky na Ukrajině totiž nejsou tak zkonstnatěle staticky dané jako u nás, ale tvoří se dynamicky, podle potřeb cestujících. Leháme si do stínu v travnaté příkopě u "zastávky", kterou jsme vytvořili navršením svých batohů na okraji cesty, a nerušeně se věnujeme čekání, odpočinku, podřimování a pozorování cvrkotu okolního venkovského života. Čekáme půl hodiny. Okolo běhají slepice, psi, tu a tam projede koňský povoz. K naší zastávce se připojuje další čekatel a čeká s námi. Čekáme další půlhodinu. Jestli to má jet "někdy po třetí hodině", tak to taky klidně může znamenat, že to pojede v šest. A nebo to taky dneska nepojede vůbec. Cizí čekající to po dvaceti minutách zbaběle vzdává a odchází. My neoblomně čekáme dále. Usínám, ovšem budí mně dupot kopyt přímo u mé hlavy - děvečka žene krávy na pastvu přímo naším příkopem a můžeme mluvit o štěstí, že krávy instinktivně na živého tvora nešlápnou. Nedaleko mne však dopadl na zem mazlavý a smradlavý kravinec, který značně snížil komfort mé pozice ve stínu a nutí mne přesunout se na mnohem méně lukrativní místo na slunci. Čekáme dalších dvacet minut. Konečně! Zdálky slyšíme kýžený zvuk autobusového motoru. Vyskakujeme z příkopy a máváme.

Autobus zastavuje. Zjišťujeme, že to vůbec není linkový autobus, na který čekáme, ale to nám vůbec nevadí, důležité je, že jedou naším směrem a vemou nás s sebou. Po chvilce dokonce zjišťujeme, že se zřejmě i vezeme zadarmo. Většina míst k sezení je již obsazena. Je zde nedýchatelné vedro a zvláštní zatuchlý smrad, připomínající pach nohou vyzutých po několika dnech z bot, mísící se s lihovými výpary. Autobus je plný ožralých mladých lidí, vracejících se údajně z nějaké podnikové dovolené. Odněkud zezadu se rozléhá přebuzený kazeťák, snažící se přeřvat hluk motoru. Mezi sedadly koluje plastová lahev s čirou tekutinou zřejmě něčeho ostřejšího. Stojíme v uličce a potíme se.

Po chvilce řidič na naléhání cestujících zastavuje, většina osazenstva se hrne ven vymočit a po jejich návratu zpět zjišťujeme, že se nám překvapivě uvolňuje místo k sezení. Některý z opilců zřejmě neobhájil své původní místo. S úlevou si tedy sedáme a čekáme pohodlný zbytek jízdy. To se však mýlíme. Brzy se k nám uličkou dobelhala jaksási ošklivá hyperaktivní užvaněná amazonka, která tomu všemu tady zřejmě šéfuje, a začala si s náma družně povídat. Když k ní dorazila putovní lahev, začala nám okamžitě nabízet přípitek. Radek se tváří, že mu je velmi špatně od žaludku, Pietro zarputile odmítá si s touto osobou připít, a tak je na mně, abych zachránil čest české výpravy a zamezil zároveň vzniku mezinárodního konfliktu. Přípitek přijímám. Jako host dokonce dostávám "kulturně" nalito do kelímku a na zajezení kus slizkého roztopeného uzeného sýra s chlebem. Přičichnutí k nápoji mi neomylně oznamuje, jak těžká bude jeho konzumace a jak drsní lidé jsou tito Ukrajinci. Překonávám se, hážu panáka do sebe a zajídám sýrem. Brr. V mžiku mi na těle uschnulo propocené triko. Amazonka si rovněž loká z lahve, ovšem místo aby ji to uspokojilo, naopak se ještě více rozhorlila pro přípitek "do druhé nohy". Moc se mi do toho nechce, ale vzhledem k tomu, jak je neoblomná, se nakonec dám přemluvit.

Kumpáni se pomalu zase začínají nenápadně pochechtávat, protože vidí, že se dostávám do podobné situace, jako včera večer v hospodě v Kremenci. Nedbám na ně a chystám se přiťuknout si s amazonkou, ať už to mám za sebou, ovšem ta mně zaráží: "Nět nět nět! Ně tak! Pijom za brúdršaft! (Ne, ne, ne! Takhle ne! Pijeme na bratrství!)" Nechápu, co to znamená, ovšem vedle sedící dobrák mi vysvětluje, že "za bdúdršaft" se pije přes překřížené ruce a po přípitku musí následovat pusa. Tak to by tedy nešlo, při pohledu na její ošklivou tvář a umaštěné rty se mi dělá nevolno, a tak něco takového rezolutně odmítám. Chvilinku se handrkujeme, načež mi amazonka diplomaticky nabízí, že teda ten polibek stačí "jenom" na tvář. Chvilku se ještě bráním, ale pak si říkám - konec konců, ať je nějaká legrace, vidím, že na to tady všichni čekají, tak ať se dobře baví. Nadechuju se tedy, křížíme si ruce, hážu do sebe dalšího odporného panáka a nechávám si dát slizkou umaštěnou pusu na tvář. Ta potvora ovšem samozřejmě chce podvádět a pokusila se mně políbit na pusu, čemuž se mi ovšem naštěstí tak tak podařilo vyhnout, jinak bych se zřejmě asi pozvracel. Radek nás "při činu" operativně stihl vyfotit. Někdo mi vráží do ruky něco na zajezení, ovšem tentokrát to je miska s naprosto nechutnou rozteklou směsí tuku, kostí a masa, což už opravdu nechci riskovat. Fuj. Od této chvíle už zásadně odmítám jakékoliv další pokusy o přípitky či bratříčkování a zbytek cesty se nám daří přečkat v klidu.