Degustace tokajských vín a pařba s Ferem (Viničky)

aneb Pietrův velký den

Sedíme v autobuse směr Nové mesto, odpolední slunce se nemilosrdně opírá do oken a umocňuje tak sílu těch několika Zlatých Bažantů, které jsme vypili v Košicích a v Trebišově. Rozvazují se nám trochu jazyky a abychom překonali řev motoru, bavíme se tak hlasitě, že nás musí slyšet snad celý autobus. Povídáme si o svých plánech na příští dny, o tom, jak rádi bychom "pořádně" okoštovali slavné tokajské víno a jak bychom to chtěli spojit s exkurzí do místního života a poznáním jeho koloritu.

Netrvá to dlouho a na jedné ze zastávek se na druhém konci autobusu zvedá křepká postavička a míří si to rovnou k nám. Očekávané vyhubování za naše hulákání se však nekoná. "Prepáčte že ruším - já som Fero," oznamuje a přisedá si k nám s přátelským úsměvem na rtech a velkým zaujetím ve tváři. Vysvětluje nám, že bydlí v nedaleké vesničce zvané Viničky a že by nám mohl ukázat přesně to, co hledáme - místní život a exkurzi do vinného sklípku. "Mne to tam totiž všetko patrilo. Všetko to bolo moje."

Ačkoliv na první pohled příliš důvěru nevzbuzuje, nerozmýšlíme se příliš dlouho a jeho nabídku přijímáme. Když se Fero dozvídá, že chceme jet na Ukrajinu, snaží se, seč mu síly stačí, nás od tohoto záměru odradit a tvrdí, že je to pro nás strašlivě nebezpečné. Hlavně pro mně, s těmi mými dlouhými vlasy, protože prý na Ukrajině se svou provokativní vizáží nemohu přežít déle než jednu noc. No nic, ještě že máme pro strach uděláno.

Vystupujeme ve Viničkách. Je to malinká vesnička přímo uprostřed tokajské vinařské oblasti na slovensko-maďarské hranici. Nápisy jsou zde výlučně dvojjazyčné a obyvatelé se domluví spíše maďarsky než slovensky. Rozhlížím se okolo a vidím všehovšudy jeden kostelík, pár desítek chaloupek, okolo rozlehlé vinohrady, kam jen oko dohlédne, a u cesty dvě hospody - jedna vpravo, druhá vlevo. "Teraz pojdeme do krčmy." oznamuje nám rázně Fero a jedním dechem dodává, že to není tak dávno, co mu taky patřila. V hospodě sedí - vzhledem k tomu, že ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne - překvapivě hodně štamgastů, Fera všichni znají a zdraví jej hlasitými výkřiky. "Mariénka, načapuj tady pánom z Prahy tri piva!" rozmachuje se Fero a vzápětí nás opouští a začíná pendlovat od stolu ke stolu a zdravit se se svými kamarády. Ty pány z Prahy si tedy mohl odpustit.

Po chvilce se vrací a oznamuje nám, že pro nás má domluvenou nejen exkurzi ve vinném sklípku, ale dokonce i nocleh u nějakého známého. Dobrá nálada nám závratně narůstá, a to nejen díky Ferově ochotě, ale i díky dalšímu Zlatému Bažantovi, který se již začíná ohřívat v našich útrobách. Velký plakát na dveřích hlásá "Léto s Bažantem" a my cítíme, jak krásné toto léto je a jak moudří mužové byli tvůrci tohoto sloganu...

Jdeme se ubytovat. Fero nás vede mezi zahrádkami až k brance jednoho malebného stavení, taková mrňavá chaloupka to je, s dvorkem pokrytým slepičím trusem a neohroženě štěkajícím voříškem uvázaným u boudy. Branka je ovšem zamknutá, což znamená, že majitel není doma. Fero se zahloubá ve snaze vymyslet řešení. Mezitím se na nedaleké křižovatce objevila komická postavička - chlapík na kole značky Ukrajina, rádiovku na hlavě, koženou aktovku na řídítkách, na sobě staré obnošené sako s ošoupanými rukávy a vyšisované kalhoty do půlky lýtek. Když nás uviděl, prudce strhl řídítka, div že neupadl, opřel se do pedálů a s nervy drásajícím skřípotem při každém sešlápnutí se blíží k nám. Seskakuje z kola a dává se do družného hovoru s Ferem, ovšem v maďarštině, takže ničemu nerozumíme. Domníváme se, že by to mohl být majitel chaloupky, ale Fero nás vyvádí z omylu a s vážnou tváří nám oznamuje: "To je náš pan profesor! Vyučuje biochemiu na univerzite." Podle tónu to myslí smrtelně vážně, ale nějak se tomu nedá uvěřit. I když "pan profesor" mluví maďarsky, je zcela zřejmé, že koktá a má problémy ze sebe dostat kloudnou větu. Majitelem chaloupky však každopádně není.

Vtom Fero zvolal: "Už ide! Pozerajte! To je on!", ukazuje přitom k nedalekému poli, z něhož se vynořila hřmotná figura a značně vrávoravým krokem si to zamířila směrem k nám. "No, viete, normálne on vobec nepije! Ale dnes si azda trocha prihnul, no, ... ale to nič nie je, to bude v poriadku!" Postava se k nám blíží jen velmi, velmi pozvolna, neboť si těch pár desítek metrů prodlužuje zhruba na trojnásobek díky stylu chůze "cik-cak". Konečně je u nás.

Jmenuje se Laco a Fero nás opět k naší nelibosti představuje jako "pány z Prahy". Laco na nás mžourá svýma krví podlitýma očkama s naprosto nepřítomným výrazem. Jeho duše je zjevně zastřena hlubokou alkoholickou mlhou a cestu ven ke světu si zpoza ní hledá jen velmi těžko. Fero se ho ptá, jestli bychom u něj mohli dnes přespat, ale Laco na to neříká vůbec nic! Nejdříve se nám zdálo, že je snad nějaký naštvaný a chce nás odmítnout, ale pak jsme pochopili, že je mu to naprosto jedno a že vůbec nerozumí ničemu, co se děje okolo něj.

Vcházíme na zahradu a odkládáme batohy pod přístřešek na dvorku, kde máme povoleno dnes ve spacáku přespat. Fero nás zve dovnitř do světnice s tím, že před návštěvou sklípku by bylo dobré se něčeho trošku najíst. Vytahujeme proto chleba a sýr, Fero nám dovoluje natrhat si na zahrádce rajčata a papriky a svačíme. Laco, v očích pořád tentýž nepřítomný výraz, vytahuje odněkud kanystr s vínem, rozlévá do skleniček a připíjí si s námi. To vše beze slov. Fero nám vysvětluje, že Laco jezdí každý den na motorce pracovat na Ukrajinu, musí vstávat už ve 4 hodiny ráno a proto chodí brzy spát a proto chodí i brzy pít.

Pak konečně vyrážíme na slíbenou exkurzi. Fero nám po cestě ukazuje, co všechno mu tady patřilo a že toho opravdu nebylo málo. Raději se ho ovšem neptáme, co se stalo, že dnes mu tu už zřejmě nepatří vůbec nic. Přicházíme ke sklípku. Jeho majitel se jmenuje Jano a ochotně nás zve dovnitř. Provází nás pak po chodbách a ukazuje nám lis na víno, sudy, v nichž víno zraje, a další vybavení sklípku i se stručným výkladem.

Následuje degustace. A chutná to opravdu dobře. Jakkoliv nejsem žádný odborník na vína, myslím, že toto patří k těm lepším, neb chutná opravdu výtečně. Tuto domněnku mi potvrzuje i Pietro, který se tváří býti velkým znalcem vín. A jak se brzo se ukáže, za znalce se nejen považuje, ale opravdu jím i je. Pvní exkurzi máme za sebou. Kolik těch ochutnávek bylo, opravdu nevím, ale bylo jich určitě dost na to, abychom dostali nahoře po východu ze sklípku na horké podvečerní slunce pěknou ránu do hlavy.

Venku nám Fero rozšafně nabízí, že jestli chceme, můžeme pokračovat dále do jednoho z nejvyhlášenějších sklípků v celé tokajské oblasti - k Anně Nagyové. Jistěže souhlasíme, a tak se přesunujeme o pár set metrů dál, kde nacházíme přepychovou vilu, značně se odlišující od okolních chudých chaloupek. Nagyům jejich sklípkaření zjevně slušně vynáší. Přijímá nás mladý Apollon Nagy a vede nás do speciální degustační místnosti, kde má připraveny vzorky toho nejlepšího, co tokajský kraj nabízí. A tady se rozjíždějí opravdové hody pro vinařské fajnšmekry - dostáváme ochutnat od těch nejlepších a nejkvalitnějších vín, jaká kdy Slovenský kraj zrodil. Apollon, když vidí Pietrův enormní zájem o vinařství, vede nás i do vedlejší místnosti, kde mají výstavku nejrůznějších vinařských trofejí, ocenění a uznání kvality a také řadu speciálních unikátních kousků jako je lahev vína v podobě auta, jachty, či pušky. Ceny těchto lahví se pohybují v řádu několika tisíc korun. Mezi Pietrem a Apollonem se pak rozpoutává opravdová vinařská debatní smršť. U každé ochutnávané odrůdy slovně ohodnocují desítky nejrůznějších vlastností a charakteristik, kterým rozumí jen opravdoví znalci vinařského řemesla, nadšeně debatují o vlivech počasí, doby zrání, či materiálu, z něhož jsou vyrobeny sudy, na kvalitu vína. Pietrovi s každou další ochutnávkou leze víno více do hlavy a debatuje tak ještě vášnivěji a prudčeji. Dostáváme pak ochutnat i tří-, čtyř- a pětiputňové víno a aniž bych přesně věděl, co to znamená, je mi jasné, že toto víno chutná opravdu fantasticky a něco tak kvalitního si v Praze určitě jen tak nekoupím.

Konečně i tato exkurze končí. Bereme si ještě víno do dvou plastových lahví na zbytek večera a poroučíme se. Máme ji už všichni jako z praku. Fero nás neomylně vede zpět do hospody a vykřikuje na Mariénku, ať donese skleničky. Ta po chvilce opravdu přináší všem skleničky na víno a vůbec jí nevadí, že jsme si s sebou přinesli vlastní pití.

Začínáme pít. Koukám na tři litry vína před sebou, cítím jak mi mírně hučí v hlavě a stačím si ještě uvědomit, že jestli to všechno víno vypijem, bude to asi hodně divoký večírek. Pak už se strhává pěkná mela. Pietro, značně rozkurážený vinařskými debatami, se mně zaníceně snaží přesvědčit o tom, že mi ukáže nějaký chvat v jiu-jitsu, ať s ním okamžitě jdu ven. Já jsem klidný jako želva a oznamuju mu, ať si jde ven klidně sám, že mně se tady líbí. Do toho vykřikuje Fero "Mne to tuná všetko patrilo! Všetko! Aj táto krčma!" Pietro se chtěl postavit, hodlaje mi patrně předvést něco z toho co umí, ovšem opřel se přitom o okraj plastového stolu tak nešťastně, že jej na sebe celý převrhl, smetl z něj všechny věci na zem a natáhl se nám k nohám jak dlouhý tak široký. Sklo z roztříštěných sklenic lítá všude okolo a Pietro se zmítá na zemi uprostřed rozlitého piva a vína. Rozříznul si přitom o sklo ruku, takže z něj začíná cedit krev, kterou zaneřádil vše okolo. Ztěžka se zvedá a mizí se uklidnit na záchod, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Přibíhá hostinská Mariénka a cosi rozzlobeně hartusí. Fero se snaží vše urovnat, ale Mariénku se mu příliš udobřit nedaří, přeci jen je vidět, že přinejmenším ona mu tady určitě nepatří.

Po chvilce se Pietro vrací, již poněkud uklidněn, a s ovázanou rukou usedá zpět k uklizenému stolu. Zábava může pokračovat. Netrvá to však dlouho a velké množství alkoholu, kolující tou dobou již v našich žilách, se opět hlásí ke slovu v podobě rostoucího řevu ozývajícího se od našeho stolu. Pietro se opět rozvášnil, téma chvatu v jiu-jitsu jej ještě stále neopustilo, a naráz vyskočil od stolu, popadl za nohu nejbližší plastovou židli, nejspíše jí chtěl zamávat nad hlavou či co, ale světe div se, v ruce mu zůstala jen ta noha. Dodnes je nám záhadou jak je možné tak bytelné plastové židli ulomit nohu - alkohol zkrátka dělá divy. A opět na nás vybíhá Mariénka a vida naši další demoliční akci, zoufale lomí rukama a rozčileně láteří. Z ostudy už opravdu máme kabát, a tak raději urychleně opouštíme lokál, než z něj uděláme úplnou kůlničku na dříví.

Ovšem spát - to tedy ještě rozhodně nejdeme. Vždyť jsme přeci právě v tom nejlepším a vínko ještě zdaleka není vypité. A ta hospůdka naproti na nás tak vyzývavě záři ze tmy! Neváháme, jdeme tam a vesele pokračujeme v konzumaci vína. Fero vykřikuje: "Aj táto krčma mi kedysi patrila! Všetko mi to tu patrilo! Ale nemyslite si, výpalné to ja som nikdy nebral!" Sedím u stolu, Radek naproti mně, bojujeme se zbytkem vína v lahvi a řešíme nesmrtelnost chrousta. Pietro čiperně vyráží na průzkum terénu. Nejprve velmi neodbytně obtěžuje u vedlejšího stolu nějaká děvčata, na která ovšem zřejmě neudělal zrovna ten nejlepší dojem, neboť jeho výzvy k bližšímu kontaktu jak se zdá neopětují. Nakonec to tedy vzdává a uraženě odchází, ovšem v uličce mezi stoly zakopne o prázdný prostor, padá na zem, a poloha vleže se mu zřejmě tak líbí, že v ní po značně dlouhou dobu setrvává, hlavu zapřenou o stěnu v pravém úhlu, blaženě se usmívaje.

Pak jej na nějakou dobu přestáváme registrovat a on mezitím někam mizí. Zbytek večírku se mi poněkud začíná ztrácet v mlze, ovšem s výjimkou jednoho velmi jasného okamžiku, který si pamatuji zcela zřetelně. Radek pojednou přerušuje naši důležitou debatu, pozorně se mi dívá přes rameno někam do dáli a volá: "Hej, co to děláte? Nechte ho, to je náš kamarád!" Otáčím se a vidím, jak dva statní maníci vlečou jakousi bezvládnou postavičku ven z hospody. Na Radkovo zvolání však jen mírumilovně odpovídají: "No čo, veď robil bordel, tak je treba ho vyraziť! Možete si ho ísť sobrať." a hážou postavu ven před hospodou na trávu. Není to samozřejmě nikdo jiný než Pietro, který má zjevně dneska svůj velký den. Jdeme se na něj podívat, jestli mu nic není, ovšem on se jen vesele chechtá, oči zavřené, a začíná na trávníku zběsile válet sudy. Kutálí se dokolečka a vůbec mu nevadí, že tu a tam převálcuje hromadu odpadků, která je před hospodou na jednom místě nakupená.

Večírek se pomalu chýlí ke konci. Víno sice ještě vypité není, ale přemáhá nás všechny únava, a tak se rozhodujeme jít spát. Ne tak ovšem Pietro. Ten naopak chytá druhý dech, probírá se ze své letargie a začíná se velmi zaujatě o čemsi bavit s nějakým chlapíkem, nechtěje ani slyšet o tom, že by se mělo jít spát. Krčíme tedy s Radkem rameny a odcházíme bez něj. Snad si cestu k "našemu" domku najde i sám. Uléháme na dvorku před chalupou do spacáků a snažíme se usnout. Zanedlouho však slyšíme podivný hluk - Pietro se vrací, sousedovic pes na něj spouští svůj hlasitý štěkot, ovšem na tom štěkotu je něco zvláštního. Jako by snad byl dvojhlasný. No namouduši, je to tak - Pietro štěká na psa a snaží se jej přeřvat!

Ráno vstáváme jen velmi ztěžka, ovšem Fero je již zase v ráži, burcuje nás ze spacáků a nabízí další exkurzi do vinného sklípku. Když nalézá plastovou lahev s posledním půllitrem vína, bez váhání se do ní pouští a netrvá to dlouho a lahev je prázdná. Jeho červené oči prozrazují, že hladina alkoholu v jeho krvi se velmi snadno dostala na maximum z předešlé noci a večírek se tak pro něj protahuje až do dalšího dne. Balíme se tedy a váhavě se naším průvodcem necháme zavést k dalšímu vinnému sklípku. Situace se zde však poněkud odlišuje od té včerejší - majitel tohoto sklípku zřejmě Ferovi není příliš nakloněn, ještě k tomu má dost špatnou náladu a zrovna někam odjíždí. Fero chvilku žadoní o exkurzi a opět argumentuje svými "pány z Prahy", ovšem majitel mu jen nasupeně odsekává, jestli nevidí, že odjíždí a ať neotravuje. Fero je však neodbytný, a tak majiteli dochází trpělivost, rozzuřeně práská dveřma auta, hrozí Ferovi vztyčenou pěstí a řve na něj: "Prestaň ma srát a okamžite odtialto zmizni, alebo ti utrhnem tu tvoju malú palicu, ty somár!" Nasedá do auta a odjíždí. Tato exkurze se tedy nevydařila, ale nám to ani tak moc nevadí a spokojeně jdeme raději čekat na autobus. Fero si však zřejmě ještě chce před náma trošku napravit reputaci, a tak nás velkoryse zve do hospody na poslední pivo. Přijímáme tedy a necháváme se pozvat, protože už stejně nemáme slovenské koruny. Mariénka nás v hospodě příliš ráda nevidí, ale nechává nás být. Když však přináší objednané piva a ptá se, kdo bude platit, zavládne najednou hrobové ticho. Nikdo se nemá, aby jí odpověděl. Ještě jednou tedy nasupeně opakuje svou otázku, ale odpovědí je jí stále stejné trapné ticho. Ten Fero je ale opravdu neskutečný. Chudák Marienka tedy odchází s nepořízenou a je zřejmě nucena to Ferovi připsat "na sekyru", což je zřejmě to, co chtěl.

Dopíjíme pivo a odcházíme na autobus. Fero se nás ještě stále drží jako klíště, na usmířenou nám kupuje na cestu meloun a začíná vyprávět o tom, že sem jezdí nakupovat víno i Karel Gott, že tudy kdysi projížděla císařovna Sissi a seděla v támhletom altánku a taky o tom, co všechno mu tady kdysi patřilo. Konečně přijíždí autobus, loučíme se s ním a opouštíme kraj, ve kterém se už asi jen tak neukážeme...

Ferova nezapomenutelná postavička se nám ovšem natolik vryla do paměti a tak na nás zapůsobila, že počínaje dnešním dnem začínáme všem podivínským domorodým postavičkám na našich cestách říkat Fero, na počest největšího z Ferů, jenž pochází z Viniček v kraji Tokajském...