Krymské hory

Po několika málo hodinách spánku si balíme fidlátka, opouštíme svou oblíbenou louku za městem a vyrážíme na další cestu - cestovatelské povinnosti neúprosně volají. Místní maršrútkou jedeme na nádraží a autobusem pokračujeme směrem na Sokolino, odkud se dá dojít k tzv. Velkému kaňonu. Po cestě přistupuje skupinka Poláků s velkými batohy na zádech a stejným cílem cesty jako je ten náš, a tak si v Sokolinu spolu s nimi objednáváme taxík-minibus, který nás pohodlně veze několik kilometrů až k začátku Velkého kaňonu. Docela se na Kaňon těšíme, protože se podle dostupných informací má jednat o poměrně známou turistickou destinaci, ale o to větší je naše zklamání - Velký kaňon nejenže není vůbec velký, ale v podstatě to ani není pořádný kaňon. Stezka Velkým kaňonem vede nejdříve pár kilometrů přes les, pak kousek podél mělkého koryta potoka okolo přírodního útvaru s inspirativním názvem "Vana Mladosti", pod kterým se však skrývá obyčejná nevelká tůňka, a nakonec ústí do malého úzkého údolí s relativně strmými svahy, které se mi však zdá být vším možným jen ne "velkým kaňonem". Spolu s námi trasu údolím absolvují i četné ukrajinské rodinky na nedělním výletě, capkají si to jen tak v trepkách, žádná dobrodružná výprava do divokého kaňonu, ale opravdu jen klidná procházka pro nenáročné, na jejímž konci v nejužším místě "kaňonu" staré babky prodávají dortíky obsypané vosama a jezírko pod vodopádem je plné ráchajících se otylých dětí. Jsme z toho docela zklamaní, ale tak už to většinou bývá, když má člověk velká očekávání.

Když se vracíme z "kaňonu" zpět pro batohy, které jsme si nechali v boudě u jakéhosi místního usedlíka a chystáme se k odchodu, kde se vzal tu se vzal, vynořil se odkudsi asi desetiletý výrostek a natahujíc ruku, poručil si nesmlouvavým hlasem rubl za každý batoh, který tady údajně "hlídal". "Kšá, holoto líná! Já ti dám rubl! Nic nedostaneš a hybaj odsud, než se rozčílím!" zahřímal na něj Radek, aby mladému vykukovi jasně naznačil, že z nás žádné lehké výdělky nekoukají. "Pakáž nevycválaná, vidí turistu a hned jim zasvítí oči", přidal se Pietro. Necháváme jej tam stát s kyselým výrazem na tváři a prázdnou dlaní otočenou k nebi a kráčíme si svou cestou.

Naším dalším cílem je Jalta. První auto jedoucí okolo nám ochotně za pár hřiven dělá taxíka, a tak se co nevidět dostáváme až na hřebeny Krymských hor. Konečně vidíme Černé moře! Majestátný skalnatý vrcholek Aj-Petri (v překladu Svatý Petr) se tyčí nad Jaltou ve svých úctyhodných 1234 metrech a skýtá fantastický rozhled na pobřeží Černého moře v okolí Jalty. Strmé skály zde ze svých tisícových výšin padají přímo až dolů k pobřeží.

Na vrcholek Aj-Petri vede z Jalty silnice a lanová dráha (údajně s největší vzdáleností mezi jednotlivými podpěrnými sloupy v celé Evropě!) - ale to přeci není nic pro nás. Přeci nepojedeme z takovýchto nádherných skal dolů autem? Nahromaděná energie způsobená nedostatečnou dobrodružností Velkého kaňonu v nás pobublávala celý den a právě teď dostala jedinečnou šanci na vybití. Rozhodujeme se jednomyslně že nemá smysl něco dělat jednoduše, když to jde udělat složitě a dáváme se na krkolomný sestup do Jalty tou nejpřímočařejší a nejobtížnější cestou - přímo dolů po strmé stezce mezi skalami.

Skutečně by se dal jen stěží najít lepší způsob, jak se zbavit přebytečné energie, než takovýto sestup z tisícimetrové výšky, kde turistika často volně přechází v horolezectví a kdy přívaly adrenalinu při balancování nad okrajem propasti s patnáctikilogramovým batohem na zádech jsou jen tu a tam nahrazovány chvílemi odpočinku na těch ojedinělých místech, kde sklon svahu dovoluje zastavení. Odměnou za to jsou nám však neuvěřitelně nádherné scénické pohledy na černomořské pobřeží, které se nám navždy vryly do paměti a díky kterým začínáme chápat, proč jsou zdejší letoviska oblíbeným místem odpočinku tolika východoevropanů.

Po třech hodinách trmácení se nám konečně daří sestoupit či sešplhat z těch nejstrmějších skal a dostáváme se na mírnější zalesněné svahy. Stezka po které jsme se pustili se neztrácí ani tam a vypadá to že opravdu vede až do Jalty. Jenom by mně zajímalo, kdo po takto náročné stezce chodí - nejspíše se i mezi Ukrajinci najdou vášniví horští turisté. Po další půlhodince cesty nás stezka přivádí přímo k okraji vodopádu Učan-Su, na jehož přítomnost nás již zdálky upozorňuje nejen hukot padající vody, ale i směsice jakéhosi podivného halekání a povykování. Jeho zdrojem je parta zdivočelých výrostků, poskakujících naboso okolo ohně, na němž opékají nejspíše veverku či nějakého jiného uloveného hlodavce. Soudě podle nánosů špíny na jejich polonahých tělech zde táboří zřejmě již několikátý den, a tak není divu že v nich ulovená veverka vyvolává takovou radost. Nemají žádný stan, spí zřejmě jen tak pod širým nebem, což jim tak trochu závidím, protože místo, kde táboří, má v sobě docela silnou poetiku. Vodopád Učan-Su je bezmála 100 metrů vysoký a pozorovat jak se zde člověku přímo pod nohama voda láme a začíná se řítit ze stometrové výšky jistě patří k těm silnějším zážitkům.

Pod vodopádem se už zase dostáváme do civilizace - vede sem cesta přímo z Jalty a zastavujou tady autobusy s turisty, kteří se zde kochají majestátem padající vody. K jedné takové výpravě se přidáváme a jejich vedoucí nám ochotně nezištně nabízí odvoz do Jalty. Je to sice jenom kousek, ale pěšky by se to mohlo ještě docela dost protáhnout, a tak se s nimi rádi svezeme. Navíc nám tím odpadají starosti s hledáním ubytování, protože nás vezou až přímo před bránu místního kempingu.