Cesta policejním džípem, aneb 'rybjáta' (Mukačevo)

Otřásající se rozhrkaný autobus značky Ikarus se vyhýbá další díře zející uprostřed cesty když právě míjíme ceduli s nápisem Mukačevo. Přijíždíme do cílové stanice naši dnešní cesty. V autobuse již kromě nás tří a řidiče není nikdo, a tak se s námi řidič klidně dává do řeči a dokonce se ochotně nabízí, že nás ve městě může odvézt přímo kam budeme chtít. My ovšem nevíme, kam chceme, a tak nám řidič zastavuje u první ubytovny, která jej napadá a dokonce jde s námi i dovnitř zeptat se, zda mají volná místa. A ještěže to udělal, protože volná místa již nejsou - ve městě se totiž zrovna koná jakýsi velký sraz židovské komunity a tak jsou všechny ubytovny plné. Řidič nás tedy veze o kus dále přímo do centra. Tam už si musíme poradit sami.

Stojíme na hlavním mukačevském náměstí. Je překvapivě čisté a upravené, domy mají nové fasády, okolo pomníku místním hrdinům kvetou pěstěné květinové záhony a věžičky nádherně opravené městské radnice působí skoro jako z pohádky. Rozhlížíme se a přemýšlíme, kudy kam. Město je plné židovských pohlavárů - na sobě černé pláště, na hlavách kippy nebo velké černé klobouky a na tvářích pejzy - zvolna se v malých skupinkách procházejí po náměstí a rozvážně spolu rozmlouvají. Jsou klidní, protože ví, že jejich bezpečnost střeží neohrožení policisté, kterých je zde rovněž nepočítaně a postávají na každém rohu. Ovšem po informacích pro turisty ani vidu ani slechu. S výskytem turistů se zde zjevně příliš nepočítá. Co teď? Kam se jen podějeme? Noc na krku, počasí pod psa a hotely v okolí náměstí nevypadají jako ta správná cenová kategorie pro nás. A tu, kde se vzal tu se vzal, nápad ke mně přispěchal. Požádáme o radu přímo některého z policistů!

Jak jsem si usmyslel, tak jsme také udělali. Nesměle jsme oslovili jednoho z nejbližších policejních důstojníků. A měli jsme štěstí. Zřejmě jsme náhodou zrovna narazili na nějakou vyšší šarži, neboť policista si nás po vyslechnutí naší prosby jen zkoumavě prohlédl, krátce se zamyslel, a nato vytáhl vysílačku a povídá: "Rybjáta! Prijéchajtě na Centrálnuju ploščaď! Nádo turísty pereviztí v gastinícu! (Chlapci! Přijeďte na hlavní náměstí! Je potřeba zavézt turisty do hotelu!)" Pak se obrací na nás a dodává: "Vy padaždítě! (Vy počkejte!)"

A skutečně - neuplynulo ani pět minut a zpoza rohu se po pěší zóně našim směrem řítí nefalšovaný modrý policejní džíp. Řidič se spolujezdcem vyskakují, salutují důstojníkovi a ten jim jenom opakuje svůj rozkaz. "Rybjáta" tedy bez zbytečných okolků nakládají naše batohy i nás na zadní sedadla džípu a vyrážejí s náma na divokou jízdu ulicema Mukačeva. Během 15 minut se (s hlavama notně potlučenýma o strop džípu) ocitáme před hotelem Inturist.

Zatímco vysedáme, jeden z "rybjat" se ke mně přitočí a decentním tónem se ptá: "I što pokuriť - u vas jesť? (Co takhle nějaké kuřivo, nemáte?)". Vytahuji tedy svou pohotovostní krabičku cigaret sloužící k podobným účelům a stále ještě naplněn zážitkem z divoké jízdy mu ji věnuji celou. Vždyť kdo by to byl řekl, že naše první setkání s ukrajinskou policií proběhne takto příjemně.

Hotel Inturist je typickou ubytovnou socialistického typu. Šedivý nevzhledný panelák, pomalý, neschopný a neochotný personál. Po příchodu musíme více než půl hodiny čekat, než se nám někdo začíná věnovat, ačkoliv jsme tady dnes snad jedinými zákazníky. Unylá recepční každý úkon hlemýždím tempem pečlivě zaznamenává do tlusté knihy, a zřejmě se cítí velmi zaskočena kdykoli se na něco zeptáme, neboť po každém dotazu někam odbíhá, nejspíš konzultovat nadřízeného. Pokoje jsou průměrné, ani špinavé ani čisté, ovšem bez tekoucí vody. Bylo nám sděleno, že voda teče pouze na jednom patře, kde je volný pouze jediný pokoj, který ovšem nemá funkční zámek. Máme-li si vybrat mezi pokojem bez vody a pokojem bez zámku, raději volíme bezpečí bez vody. Po delším handrkování nakonec dostáváme svolení použít sprchu na jednom z pokojů, kde nikdo není ubytován a které se budou zrovna uklízet. Na sprchu tak každý z nás má přísný časový limit asi 3 min., ale jsme spokojeni, voda je dokonce teplá. Zuby si však poté na pokoji musíme čistit v perlivé Dobré vodě. V umyvadle navíc chybí odtoková roura a voda "odtéká" rovnou na podlahu koupelny.

Největší problémy nastávají ráno při placení. Nejprve totiž milou bystrou recepční zcela zaskočilo to, že každý chceme platit zvlášť. Chvíli se radila s kolegyní, jesti je to vůbec možné, pak váhavě souhlasila, ovšem vzápětí ji naprosto šokovalo, když jí Radek podal padesátihřivnovou bankovku, aby zaplatil svých 24 hřiven. Došlo tím k zablokování chodu recepce na mnoho minut, neboť milá dáma musela odběhnout do místního trezoru, aby tuto "nevídanou" bankovku s vypětím všech sil rozměnila. Když se pak po zvládnutí tohoto přetěžkého úkolu vrátila a tutéž bankovku jí podával Pietro a nakonec i já, pokoušely se o ni mrákoty.

Následující den ráno vyrážíme na prohlídku Mukačeva. Prší, nicméně upravené centrum města a krásný hrad "Palanok" s několika exozicemi místních reálií nám spravují náladu. Na hradě se rovněž dozvídáme důležitou informaci o tom, jak to na Ukrajině chodí se studentskýma slevama:

Student: "Dobrý den. Prosil bych jeden studentský."

Pokladní: "Štóóó?!"

Student: "Prosil bych jeden studentský listek. Máte studentské slevy, ne?"

Pokladní: "No samozřejmě, že máme. Ale snad mi nechcete namluvit, že jste student?!"

Student: "Samozřejmě že jsem student! Podívejte, tady mám studentskou kartu!"

Pokladní: "Ne ne ne! To mi netvrďte, to je nesmysl! Student je ten, kdo studuje ve škole. Kdybyste vy byl student, nemohl byste teď přeci vůbec být tady! Musel byste být ve škole!"

Student: "Ale já mám teď prázdniny! Proto jsem tady."

Pokladní: "Ne ne ne! Jestli máte prázdniny, nejste žádný student! To je naprosto logické. Jste ve škole, jste student. Nejste ve škole, nejste student. Vy jste teď tady, tady je hrad, tady není žádná škola. Tudíž v žádném případě nemůžete být student. Platíte proto vstupné v plné výši."

To nám to paní pokladní ale pěkně vysvětlila, není-liž pravda? Alespoň už příště budeme chytřejší.

Teď už je ale načase, abychom zvedli kotvy a vydali se na další cestu. Abychom nenechali nic náhodě, nechali jsme si ráno na ubytovně pomalou paní recepční zjistit, v kolik odjíždí spoj do Rachova. Na autobusové nádraží dobíháme uřícení přesně v čas očekávaného odjezdu, ovšem zjišťujeme, že autobus jede úplně někdy jindy. Marno se rozčilovat, marno nadávat. Je načase začít si zvykat na místní poměry.