S Ferama se roztrhl pytel. Solné jezero. (Německá Mokrá,Usť Čorna,Teresva,Solotvina)

Kráčíme vesnicí a cítíme, jak na nás ze všech stran domorodci upírají své zvědavé pohledy. Vcházíme do místní zaplivané putyky a lačně svlažujeme vyprahlá hrdla pivem. Nejsme tam ještě snad ani dvě minuty, a už se k nám hbitě přitáčí místní Fero a tvrdí, že býval ředitelem zdejší turbázy (ubytovny po turisty). Máme už s Fery svoje zkušenosti, a tak nás ani nenapadne mu cokoliv věřit. Na ředitele čehokoliv určitě nevypadá. Když po nás po chvilce začne žadonit cigarety, posíláme ho ke všem čertům. Fero na chvíli zklamaně mizí, ale záhy se objevuje znovu a vesele volá: "Dvácať pjať?". Této podivné otázce příliš nerozumíme, a tak nám ji Fero ochotně vysvětluje: prý se tady takto chlapi vzájemně zvou na panáka. Dvacet pět je totiž v této hospodě cena vodky - nejspíše 25 kopějek za panáka. Nabídku tedy zdvořile odmítáme a raději jdeme hledat místo na spaní.

Stan stavíme na louce nedaleko jakési rozestavěné budovy, která by mohla být tou turbázou, jak o ní před chvílí mluvil Fero. To však ještě netušíme, že to nebyl ten poslední Fero, kterého dneska potkáme. Sotva se na louce rozložíme a začínáme si vařit večeři, objevuje se další Fero ve značně podroušeném stavu, bez okolků si sedá vedle nás a začíná cosi nesrozumitelně opilecky huhlat, nejspíše žebrat o cigarety nebo o peníze. Velice rychle jsme s ním vyběhli, na tohleto dnes již opravdu nemáme náladu.

Ráno se vydáváme na další pochod směr Usť Čorná, tentokrát však již po rovné a schůdné cestě. Po několika kilometrech (pořád ještě v Německé Mokré, která se táhne údolím neuvěřitelně daleko) se zastavujeme v jakési místní hospůdce/obchůdku koupit si něco dobrého na zub. Překvapením je, že i v takovéto zapadlé horské vesničce je obchod relativně dobře vybaven vším potřebným, což je úkaz před několika lety ještě naprosto nevídaný.

V hospodě/obchůdku posedává parta Ukrajinců, popíjejí vodku a zapíjejí ji žlutou limonádou, což je vzhledem k tomu, že je 9 hodin ráno, docela pozoruhodné. My si ovšem kupujeme pouze jakousi zmrzlinu v kelímku, sedáme si ke stolu a baštíme. Tentokráte se Fero převtělil do bábušky-majitelky obchodu, která si k nám hbitě přisedá a zapřádá konverzaci. Dozvídáme se od ní, jaká je tam bída a že všude je samá mafie a že nemají žádné maso a není co jíst, což zřejmě místní osazenstvo kompenzuje zvýšenou konzumací vodky ve kteroukoliv denní dobu. Radím jí, ať se třeba chlapi občas pokusí něco ulovit, třeba jelena nebo tak něco, vždyť jich tady okolo musí být dost. Bábuška na to ovšem jenom mává rukou: "Ale jeleni jsou přeci vysoko v horách, kdo by se tam za nima trmácel? ". Nezbývá tedy čekat, až jeleni sejdou dolů. Když nepřijde Mohamed k hoře, musí přeci přijít hora k Mohamedovi.

Ferovi-bábušce se zjevně velmi zamlouváme, jak už to u Ferů bývá (ovšem kromě Pietra, o kterém bábuška s velkou jistotou tvrdí, že je to "typický mafián"), a tak se po chvilce odhodlává k velmi zajímavému kroku - nabízí nám, že si můžeme s sebou vzít její dcerku, která celou dobu stojí za pultem a pokukuje po nás. Může jí být tak 18-19, je vcelku pohledná a tváří se sympaticky. Chvíli tuto zajímavou nabídku zvažujeme, nicméně po chvilce přeci jen odmítáme - s námi by si asi dcérka moc nepomohla. Bábuška nám tedy na rozloučenou alespoň věnuje každému druhou porci zmrzliny zdarma a dojatě se s námi loučí. Jdeme dál.

Konečně jsme v Usť Čorné. Brzy nacházíme autobusovou zastávku, na které už čeká houf lidí, což je dobré znamení, že něco brzy pojede. Autobus brzy skutečně přijíždí a jedeme až do Teresvy. Sedáme si až úplně do zadu. Kumpáni brzy usínají, avšak já čile pozoruju nastupující a vystupující osoby, neboť je to činnost nadmíru zábavná a zajímavá. Přistoupili například dva mladíci, typičtí sedláci, každý pod paží dva velké pytle brambor, a v rukou společně tahali velikánskou bandasku plnou jakési tekutiny. Autobus se okamžitě zaplnil nezaměnitelným aroma ovčího sýra či brynzy. Sedli si hned naproti nám a celou cestu na sebe cosi vyřvávali. Nevím co říkali, ale podle toho, jak se přitom tvářili, jsem usoudil, že to jsou oba naprostí pitomci.

A začal pořádný slejvák, úplná průtrž mračen to byla. Dosluhující starobylý ukrajinský autobus na něco takového samozřejmě není připraven, a tak brzy zjišťuji, že na mne přes zadní dveře, vedle nichž sedím, přímo tryská pramínek vody, jemuž ani při nejlepší vůli nejsem schopen nikam uhnout. Naštěstí průtrž netrvala dlouho, a tak jsem nestačil příliš moc promoknout.

Vystupujeme v Teresvě. Ještě než budeme pokračovat dále do Solotviny, chceme se někde naobědvat. Hledáme proto vhodnou restauraci, když v tom se k nám, čertví jak, opět přifařil další neodbytný Fero, za poslední dva dny už čtvrtý v pořadí. A že nám ukáže hezkou restauraci, jestli chceme. Vypadá tentokrát relativně seriózně, a tak jej následujeme. Vede nás opravdu do docela hezké restaurace, kde si dáváme dobrý oběd a pivo. Fero se kupodivu projevil jako docela příjemný a inteligentní chlapík a dokonce se z něj nakonec vyklubal podnikatel. Když viděl, že se s náma dá docela rozumně mluvit, začal hned horlivě plánovat, že bychom mohli začít podnikat společně, že by mohl do Česka vyvážet kvalitní dřevo z karpatských lesů. Debata vyústila ve výměnu telefonních čísel a příslib potenciální budoucí spolupráce.

Najít to správné místo, kde se dá čekat na autobus, není vůbec jednoduché. Věčně zmatení domorodci nás neustále posílají tam a zpátky.

"Na autobus, tak to musíte jít takhle rovně a potom za zatáčkou doleva." Po chvilce pak další -

"Kdepak chlapci, to jdete špatně, musíte zpátky a doprava." A do třetice -

"Zastávka, říkáte? No, tak to jste tady náhodou docela správně. Zastávka je přímo tady co zrovna stojíte." -

Těžko říci, kdo má pravdu. Asi tak trochu každý z nich. Zastávka je nikde a zároveň všude. Skládáme batohy na trávu a dáváme se opět do činnosti nám již dobře známé a pro cestování na Ukrajině tolik typické - čekání. Třeba něco přijede...

A skutečně! Neuplynula ani hodina a autobus se objevuje na obzoru. Nasedáme a jedeme do Solotviny. Po příjezdu se ihned vydáváme do místního kempingu, už se těšíme, až se vykoupeme v solném jezeře. Solotvina se nachází na hranicích s Rumunskem a je to zřejmě v obou zemích docela známé lázeňské středisko. Je zde veliký kemping plný rekreantů, kteří se povalují na březích jezera, od hlavy až k patě oplácaní černým bahýnkem. Koupání v jezeře je docela osvěžující - voda příjemně nadnáší a tělo přímo s rozkoší vychutnává lázeň, jev to při zdejších hygienických podmínkách tak vzácný.

Po koupeli se vydáváme prozkoumat solné doly, které jsou od jezera coby kamenem dohodil. Mají být až 300 metrů hluboké a údajně docela krásné. Čím více se ovšem přibližujeme k hlavní šachtě, tím menší je naše touha podívat se pod zem. Doly jsou totiž už na první pohled v zoufale zbědovaném stavu - železné konstrukce jsou prožrané rzí a letité se vybavení pomalu začíná rozpadat. Jak je na Ukrajině zvykem, objekt není nijak hlídaný a zvědavec se zde může volně pohybovat a okukovat. Pozorujeme "solné horníky" (solníky :-) v šedobílých uniformách jak se hemží okolo, jedni fárají dolů, druzí se vracejí, lampičky na jejich přilbách se komíhají sem a tam. Oslovuje nás jakási bábuška, nepochybně "administrátorka" (funkce na Ukrajině velmi oblíbená a označující v podstatě cokoli), a nabízí nám exkurzi do dolu. Museli bychom ovšem počkat, až přijde "pan inženýr". Moc se nám do toho sice nechce, ale když už jsme tady, přeci jen ještě čekáme. Jeden z okolojdoucích horníků nám podnikavě nabízí, že nás dolů vezme rovnou - i bez inženýra - za 10 hřiven. Zdá se nám to docela dost, a tak odmítáme. Inženýr se dlouho neukazuje, a tak s ulehčením doly opouštíme a vydáváme se zpět do kempingu užít si sobotní večer v místních občerstvovnách a výčepech, roztroušených hojně po celém areálu kempingu.

Hospody jsou úplně nabité lidma, všude hraje hlasitá hudba a zábava je již evidentně v plném proudu. Lidé jsou rozjaření, mnozí začínají tancovat, některé dívky přitom dokonce odkládají své střevíčky a roztáčejí to na parketu naboso. Zkrátka sobotní večer jak má být.

Když pak později chceme jít spát, zjišťujeme, že ačkoliv je vstup do areálu zadarmo, za stanování se přeci jen asi někomu musí platit. Okolo totiž chodí chlapík s baterkou a kontroluje, aby si náhodou někdo nepostavil stan bez jeho svolení. Kemping je však tak rozlehlý, že není problém zajít do tmavého odlehlého kouta a postavit stan tam.