Letem světem: Bělgorod Dnistrovskij, Oděsa

Ráno se sprchujeme ve studené vodě, ačkoliv byla ťóťou včera přislíbena teplá, ale už se ničemu nedivíme a spěcháme na vlak do Oděsy.

Jedeme opět v plackartnym vagónu, kupé-kóji sdílíme se zasmušilým tatínkem a nemluvným synkem, kteří se velmi brzy ukládají ke spánku a přerušují nám tak rozehranou partičku karet. Po chvilce se ve vlaku stejně úplně zhasíná, a tak nám nezbývá než jít spát taky. Okolo třetí hodiny ráno nás však probouzí nějaký hluk. Dva chlapíci vlečou do vagónu za nohy bezvládné tělo jakéhosi opilce. Nechávají ho ležet na podlaze a odcházejí, vlak jede dál. Za necelou půlhodinku pak vlak zastavuje na další zastávce, chlapíci se vracejí a chtějí opilce vynést ven. Tentokrát to však již není tak jednoduché, opilec je velmi neforemný, neskladný a těžko přenositelný. Zachytává se za různé výčnělky, přidržuje se stěn, to vše jen instinktivně, protože je v podstatě v bezvědomí. Chlapíci se s ním chvilku přetahují, různě ho nadzvedávají, tlačí, šťouchají, jednou ho dokonce upustili, takže se asi dost bolestivě praštil o zem do hlavy, ale nic z toho není sto opilce probudit. Nakonec se chapíci rozhodují svou námahu ukončit a opilce probudit, ať si vystoupí sám. To se však jednodušeji řekne než vykoná. Začínají jej fackovat, uštědřují mu políčky, cloumají s ním, nejprve se zdá že je vše marno, postupně se však se zvyšující intenzitou pohlavků začíná opilec probírat z mrákot a - jak se zdá - není příliš dobře naladěn. Fackování se mu zřejmě nelíbí, a tak začíná zatínat ruce v pěst, zaujímá - pořád vleže - bojové postavení a začíná chlapíkům jejich údery vracet, ovšem s mnohem větší intenzitou. Jeden z chlapíků dostal docela solidní pravý hák pod čelist, což jej úplně vyvedlo z míry a zuřivě se na opilce vrhnul s touhou po pomstě. Strhává se docela mela, všichni tři se mydlí hlava nehlava, osazenstvo vagónu jen s úžasem tiše zírá ze svých "postelí". Divoká rvačka chvíli pokračuje, ozývají se jen tlumené údery a přidušené hekání, brzy se však všichni tři protagonisté vyčerpávají a opilci se zřejmě po některém úderu rozsvítilo a pomaličku mu začíná docházet, že se zřejmě nejedná o loupežné přepadení, ale že tito lidé po něm patrně chtějí cosi zcela jiného, méně zištného. Ještě chvilka vysvětlování a přemlouvání a opilec se sbírá ze země a vratkým krokem opouští vagón. Chlapíci se vzájemně oprašují a za němého obdivu diváků rovněž odchází ze scény.

V Oděse si nejprve zjišťujeme nějaké vhodné spojení na Užgorod. Dáma za přepážkou na informacích je ovšem skutečným prototypem ukrajinského byrokratického administrátora. Nejprve dlouze a důležitě podle pravítka linkuje tužkou jakýsi prázdný sešit, jakoby se momentálně jednalo o tu nejdůležitější věc na světě. Pak nám postupně velmi neochotně odpovídá na naše otázky ohledně spojení, a to vždy stejně strašidelnou větou "Města nět! (Není místo)". Pokoušíme se kombinovat různé trasy přes různá města (po ní bychom samozřejmě takovéto úvahy chtít nemohli), ovšem odpovědí je vždy ta samá kouzelná formulka. Všechny vlaky na Užgorod jsou beznadějně plné. Nakonec se nám daří zjistit, že můžeme jet večer električkou (tak se nazývá každý "příměstský" vlak, tj. vlak, který není dálkový a nemá tedy lůžka) do Žmirinky, odkud nám pak docela dobře navazuje noční vlak do Užgorodu. A ke svému údivu zjišťujeme, že touto oklikou budeme v Užgorodu ještě dříve, než kdybychom jeli tím přeplněným přímým rychlíkem. Tato záhada bude patrně způsobena tím, že přímý rychlík Oděsa-Užgorod jede přes Moldávii, což zřejemě znamená několikahodinové zdržení na dvou hraničních přechodech.

Kupujeme si tedy jízdenky, necháváme batohy v úschovně a vyrážíme na krátký rychlý výjezd do Bělgorodu Dněstrovského, kde navštěvujeme zajímavou místní pevnost.

Výjezd do Bělgorodu ovšem bohužel není zas až tak rychlý, jak bychom si představovali. Osmdesátikilometrovou vzdálenost jede vlak-courák téměř 3 hodiny, zpátky proto raději bereme maršrútku, která na tom ovšem s rychlostí není o moc lépe. V Oděse nám pak proto do odjezdu dalšího vlaku zbývá jen méně než hodina a půl, což je na takové město sakramentsky málo. Vybíháme proto do ulic přímo tryskem, běžíme okolo několika známých kostelů, obíháme městskou radnici, řítíme se k městskému divadlu, vybíháme na schody, kde se údajně měl točit film "Křižník Potěmkin" a naskakujeme do nejbližší maršrútky, která nás veze zpět na nádraží. Expresní prohlídka Oděsy skončila.