Polonina Krásná

Následující dva dny trávíme v horách. Téměř celý první den nám zabral výstup z Koločavy až k polonině Krásná. Stoupání to bylo značně strmé a náročné, neboť nikde nevedlo nic jako turistická stezka, a tak bylo třeba si stanovit přibližný směr a stezku si hledat v divokém lese instinktem. Není proto divu, že nás značně překvapilo, když se před námi v protisměru zčista jasna z mlází vynořil scvrklý stařík, táhnoucí za sebou na řetězu dlouhou kládu. Uff. Zdejší obyvatelstvo je asi opravdu zvyklé na docela drsné podmínky.

Po překonání nejprudšího stoupání jsme se konečně vynořili z lesa a pokračujeme po hřebenu dále vzhůru směrem k polonině Krásná. Cestou sbíráme neuvěřitelně obrovské borůvky a ostružiny, míjíme několik povykujících pastevců se stády ovcí a stoupáme stále výš a výš. Po celou cestu se neuvěřitelně rychle střídá krásné slunečné počasí s prudkým deštěm. Pončo je zde potřeba mít opravdu v pohotovostní poloze, neboť změny počasí přicházejí velmi náhle.

S přicházejícím večerem jsme akorát dorazili na okraj poloniny. Je na ni nádherný pohled. Holý travnatý horský hřbet se táhne v délce mnoha kilometrů, je zvrásněný jako kůže tlustého hrocha a v zapadajícím slunci nádherně hraje všemi barvami. Neznám lepší podívanou na dobrou noc.

Snad ještě hezčí výhled než večer je odsud časně zrána, a tak nám ani nedělá příliš velké problémy vstát brzo a vyrazit na další cestu. Putujeme po hroším hřbetě mnoho dalších hodin a vychutnáváme tolik opěvovanou krásu poloniny, která rozhodně dělá čest svému jménu. Cestou se neustále cpeme obříma borůvkama. Zásoby vody doplňujeme z pramenících potůčků, ovšem pro jistotu používáme desinfekci, člověk nikdy neví.

Odpoledne potkáváme baču pasoucího ovce, který na naši otázku, jak daleko je to ještě do Usť Čorné, jenom zamítavě kroutí hlavou a povídá "Kdepak mládenci, tam dneska určitě nedojdete", čemuž se nám nechce věřit neboť tam dojít rozhodně hodláme. Slunné počasí se ovšem opět často střídá s prudkými lijáky, takže příliš mnoho času trávíme sezením na batozích, zakryti ponči, abychom nepromokli až na kůži.

Pasoucí se stáda koní jsou zde opravdu častým úkazem a někteří z nich ani nejsou příliš plaší. Jednou se nám dokonce podařilo se k jednomu hříběti přiblížit natolik, že jsme si jej mohli pohladit.

Odpoledne se rozhodujeme nepokračovat dále po hřebeni a sejít dolů do údolí, kde by mělo být několik vesnic a sjízdná cesta, po které se dá dojet až do Usť Čorné. Začíná krkolomný sestup mimo jakékoliv schůdné stezky, kdy každé našlápnutí na strmý svah dává zabrat botám, každý krok ničí kolena, úpící pod stokilogramovou vahou.

Když je nekonečný prudký sestup konečně za námi, ocitáme se ve vesnici zvané Německá Mokrá (kdysi Komsomolsk). Odtud je to do Usť Čorné ještě několik kilometrů, ale to už necháme na zítřek. Dneska si už zasloužíme odpočinek.