Cestování jen pro trpělivé

Není-li člověk přímo obrněn nesmírnou trpělivostí, neměl by se rozhodně na Ukrajinu vydávat. Včera jsme dlouho nemohli najít zastávku, zato nám pak brzy přijel autobus. Dnes jsme naopak zastávku našli velice rychle, zato autobus ne a ne přijet. A to přesto, že zde již od první chvíle kromě nás čeká minimálně pět dalších lidí, což na Ukrajině za "normálních" okolností znamená neklamnou známku toho, že něco přijede co nevidět. Čekáme však již dvě a půl hodiny a dopravní prostředek nikde. Poleháváme na trávě v příkopě, počítáme mraky na obloze, filozofujeme o nesmrtelnosti chrousta a trpělivě čekáme. Autobus se slavnostně objevil na obzoru teprve po třech hodinách.

V Rachově přestupujeme na vlak. Na nádraží potkáváme skupinku vandrujících Čechů, kterých je po celé Zakarpatské Ukrajině docela požehnaně. Mají s námi cestu do Laziščiny, a tak jedeme společně. Jsou na Ukrajině evidentně nováčci a roztomile se diví i tak "obvyklým" jevům jako jsou nepravidelné či neexistující jízdní řády nebo šokované prodavačky při placení padesátihřivnovou bankovkou. My jako staří mazáci je uklidňujeme, že je v této báječné zemi čekají ještě prapodivnější úkazy. O tom se vzápětí přesvědčuji sám, neboť na mne přišel akutní a naléhavý průjem, a tak peláším do nádražní čekárny k okénku, nad nímž se skví nápis slibující výdej klíče na "tualét platnyj". Osoba za přepážkou mi s ledovým klidem sděluje, že záchodky jsou "už zavřeny", čemuž dost dobře nerozumím, neboť jsou zhruba tři hodiny odpoledne. Jaká je otevírací doba ukrajinských veřejných toalet je mi dodnes záhadou. Nezbývá mi tedy nic jiného než jít za koleje na místo, jež nám sloužilo coby toaleta již při naší minulé návštěvě Rachova, a zanechat tu strašlivou stopu po své přítomnosti tam.

V Laziščině se se skupinkou loučíme a naše cesty se rozcházejí. Vydáváme se opět hledat autobusovou zastávku směrem na Ivano-Frankovsk. Tentokrát však hledáme marně. Odpovědi domorodců na naše dotazy ohledně dopravního spojení s okolním světem se natolik různí, že je zřejmé, že většina z těchto lidí nikdy v životě svou vesnici neopustila. Neví, jestli tudy jezdí autobusy, neví, kam jezdí ty vlaky, co tudy projíždějí. Kromě toho jsme zjistili, že okolí Laziščiny je jakýmsi samozvaným autonomním časovým pásmem, neboť zdejší čas je posunut o dvě hodiny dozadu oproti času Kyjevskému. V celé západní části Ukrajiny je čas oproti Kyjevu posunut o hodinu, pouze v okolí Laziščiny o dvě. Není proto divu, že představy zdejšího obyvatelstva o čase jsou přinejmenším podivné:

"Spojení na Ivano-Frankovsk? Da, da. Tam jezdí vlaky skoro pořád!"

Tomu se dá ovšem věřit jen ztěží, a tak se ptáme dalšího domorodce:

"Ale kdepak, do Frankova odsud vlaky vůbec nejezdí. Tam jezdí jenom autobusy. Ale jezdí často. Myslím, že zhruba každé dvě hodiny."

Pořád se nám to nezdá a tak zkoušíme dalšího okolojdoucího sedláka:

"Ivano-Frankovsk, Ivano-Frankovsk, hm, hm..." chlapík vraští čelo, mne si bradu a usilovně přemýšlí. Výsledek pak opravdu stojí zato: "Tak to vím náhodou docela přesně. Jeden autobus jede dopoledne a jeden odpoledne."

Nedá se nic dělat, budeme si muset zvyknout, že je potřeba vystačit i s takovýmto časovým údajem. Původně jsme měli v plánu se během zítřejšího dne vydat na nedalekou horu zvanou Hoverla a na další cestu vyrazit teprve po jejím zdolání, ovšem tento plán vzal velice rychle za své, a to z jednoho prostého důvodu - nebylo možné se odsud k pěší vzdálenosti Hoverly dopravit. Veškerá snaha přemluvit nějakého domorodce, ať nás pod horu zítra ráno zaveze, se míjela účinkem. Zkoušeli jsme přemlouvat i všechny chlapíky v místní hospodě, ovšem marně. Ani vidina tučné odměny je nepřiměla k požadovanému výkonu. Zdejší lidé mají zřejmě jakýsi zvláštně odtažitý vztah nejen ke sledování času, ale i k okolnímu světu. Patrně se již dávno přestali orientovat v čase i prostoru. Hranice světa pro ně končí za humny Laziščiny a představa o čase byla zredukována na údaje - ráno, dopoledne, odpoledne, večer, v noci. Více informací zde k životu nikdo nepotřebuje.

Vzdáváme se, přestáváme hledat dopravní spojení a začínáme hledat pro změnu vhodné místo k přenocování. Čeká na nás ovšem další nepříjemné překvapení - půda v širokém okolí je všude zcela podmáčená. Široko daleko není ani jediné místečko, kde by se dal postavit stan. Slunce již dávno zapadlo, na údolí se snesla mlha a záhy není vidět nic než jen černočerná tma, neboť veřejné osvětlení se zde vyskytuje jen velmi zřídka a nahodile. Bloudíme temnotou sem a tam jako přízraky téměř hodinu a půl, než se nám podaří najít relativně suché místečko na štěrkovém hřišti u místní školy. Ráno budeme muset balit pěkně brzo, aby nás tady někdo nenačapal.

To se ovšem jednodušeji řekne, než vykoná. Spíme všichni tři jako když nás do vody hodí a budí nás teprve slunce, které je již pěkně vysoko a opírá se do stěny stanu. Naštěstí je zde ten podivný místní časový posun, takže ještě není tak pozdě. Vydáváme se opět shánět nějaký způsob, jak se odsud někam - kamkoliv - dopravit. Tentokráte se však už nehodláme spoléhat na domorodce, ale na starou osvědčenou taktiku zvanou "založ si svou vlastní autobusovou zastávku". Na vhodném místě na kraji hlavní cesty zakládáme své stanoviště, leháme si do trávy a začínáme čekat.

A opět pozoruji místní cvrkot. Ze všech zvláštností, kterými se cestování po Ukrajině vyznačuje, je tato tou nejpříjemnější a nejzajímavější. Člověk má spoustu času na to, aby nasál zdejší atmosféru, poznal zdejší kolorit, pochopil zdejší poměry, vcítil se do života místních, srovnal svůj vlastní životní rytmus s jejich rytmem... Ležím v trávě, ruce za hlavou a pozoruji. Vidím chasníky, šourající se zvolna ulicí, ruce v kapsách, rádiovky ledabyle posazené na hlavách, vidím úředníky na kolech, aktovky přes řídítka, kola úpící při každém šlápnutí do pedálů, vidím babky kořenářky kterak se svou obří nůší na zádech kráčejí na trh, vidím koně, táhnoucí prázdný povoz s vozkou, strnule sedícím na kozlíku, vidím řidiče náklaďáků značky Kamaz, jak se s ohlušujícím řevem ve svých kolosech dvacetikilometrovou rychlostí řítí ulicí. A všechny je spojují dvě věci: kromě hlemýždího tempa mají společný cíl cesty. Je jím místní obchod/bufet/hospoda, kam se všichni sjíždějí na svou ranní vodku. Nikdo nikam nespěchá, nechtějí si přeci hned po ránu uhnat žaludeční vředy. Prohodí spolu pár slov, pozvolna dopijou svůj ranní nápoj, a stejně pomalu jako přišli i odcházejí, každý za svou prací. ... Z rozjímání mne ruší povědomý a dlouho očekávaný zvuk. Hurá! Autobus! No to je báječné, to to krásně uteklo! Netrvalo to ani 4 hodiny a už si jedeme dále...

Všichni Ukrajinci neustále louskají semínka. Není to jenom záležitost tohoto autobusu, děje se to v podstatě všude. Ať už Ukrajinec sedí ve vlaku, v autobuse, nebo je na cestě do práce, nebo se jen tak poflakuje po ulici, vždy a za každých okolností třímá v rukou pytlík s drobnýma semínkama a trpělivě louská. Nechápu, co jim na tom tak chutná, zobou jako slepice.

Přijíždíme do Ivano-Frankovska. Cesta proběhla bez výzamnějších událostí, nepočítám-li to, že autobus dostal zhruba v polovině cesty poruchu, byl odstaven a cestující byli nuceni přestoupit do jiného, který ovšem naštěstí přijel hned vzápětí a bez dalších problémů s námi dojel až do místa určení. Nehodláme se zde nijak zdržovat, budeme ihned pokračovat dále přímo do Kyjeva. Je to asi 600 kilometrů, bylo by proto asi rozumnější jet vlakem než autobusem. Vlakové nádraží je hned vedle autobusového, a tak si spěcháme koupit lístky na nejbližší vlak do Kyjeva. Jsme konečně ve velkém městě, tak to tady snad bude s dopravou méně komplikované než na venkově. To je ovšem omyl. Jízdní řády dálkových linek sice existují a vypadá to, že se dokonce podle nich i jezdí, problém je však v něčem jiném.

Hned po příchodu do nádražní haly je nám jasné, kde se nacházejí pokladny. Jsou to ta místa, která vůbec nejsou vidět přes hordy jízdenekchtivých cestujících, obalujících pokladny jako vosy bonbón. Jakákoliv snaha dostat se k některému z okének se už na pvní pohled jeví jako pošetilá a předem odsouzená k nezdaru. My jsme ovšem hoši učenliví a za těch pár dnů na toulkách Ukrajinou jsme se lecčemu přiučili - neváháme použít ostrých loktů a nezanedbatelné fyzické převahy a probíjíme si cestu houfem až k okénku. Ještě pořád však nemáme vyhráno. Osoba za přepážkou se s námi totiž evidentně vůbec nehodlá bavit. Sedí si otráveně ve své kukani a piluje si nehty. Prosíme, žadoníme, křičíme, bušíme na okénko, vše marně. Vedlestojící osoba nás žádá, ať se laskavě nerozčilujeme, že zkrátka "Bilétov ješčó nět!". Co to znamená, že lístky "ještě" nejsou, nám není jasné, ale nechce se nám po tom dále pátrat a jdeme raději zkusit štěstí na autobus.

Tentokrát jsme konečně úspěšní, daří se nám bez fronty a bez problémů zakoupit jízdenky na přímý spoj do Kyjeva, odjíždějící za necelou hodinu, takže spokojeně můžeme vyrazit někam na pivo. Sedáme si pod slunečník u nejbližší restaurace a objednáváme oblíbený Oboloň. Protože jsme však osoby zvídavé a nechceme jen tak projet tak velké město jako je Ivano-Frankovsk, aniž bychom z něj byť jen kousek viděli, domlouváme se, že se vystřídáme a po jednom dostane každý z nás zhruba čtvrt hodiny na to, aby si v rychlosti prošel alespoň nejbližší okolí. Já přicházím na řadu jako poslední a to se mi málem stalo osudným. Poněkud jsem se totiž při prohlídce města pozapomněl a když jsem se vrátil pod slunečník, kumpáni nikde. Zmizeli i s mým batohem. Co teď? Jen klid, žádnou paniku! Určitě šli na autobus. Horečně tedy pobíhám po autobusovém nádraží a hledám ten správný autobus. Doufám, že nejdu pozdě. Á, už je vidím, nebezpečí je zažehnáno! Kumpáni stojí před autobusem a netrpělivě mně vyhlížejí. Zavazadla jsou naložena a čeká se už jenom na mně. Uff, to bylo o fous. Když by člověk jednou uvítal zpoždění, autobus odjíždí výjimečně přesně načas, úplně podle zákona schválnosti.

Jedeme celou noc a nutno dodat, že to rozhodně není noc příjemná. Do autobusu totiž nastoupilo více osob, než je míst k sezení, a to přesto, že jsou na dálkové linky vydávány místenky. Někteří pasažéři si ovšem neváhali koupit jízdenku patrně levněji, ovšem bez zajištěného místa k sezení. To je nicméně nikterak nezaskočilo, naopak na takovou situaci byli výborně připravěni. Bez váhání totiž ze svých tašek vytáhli speciální prkénka, zaříznutá přesně na šířku uličky, zapřeli je mezi sedadla a rázem měli kde sedět. Sice bez opěrátka, ale přesto měli místo k sezení.

Kromě toho nám tito "chlapíci z uličky" začali nezřízeně vonět pod nosem svačinou, kterou záhy vybalili, a jejíž nedílnou součástí byla i vodka, zapíjená lepkavou oranžovou limonádou. Tou záhy polili Pietra, který seděl u uličky přímo v centru dění

V průběhu noci autobus občas zastavuje na tzv. "čurpauzu". Ospalé postavy se potácejí ven, chlapi se rozestupují v rojnici pár metrů od autobusu a čurají, ženy poodcházejí na druhou stranu autobusu konat totéž. Jenom jedna stará bába je natolik líná, nebo natolik unavená, že se jí nechce nikam chodit, nebere si servítky, vyhrnuje sukni, přidřepne si a čurá přímo přede všemi na asfaltu uprostřed parkoviště hned vedle autobusu. Tuto nechutnou scénu opravdu nemusím dále pozorovat, a tak nastupuju zpět do autobusu, zaujímám co nejpohodlnější polohu a snažím se usnout. Nemůžu se dočkat příjezdu do Kyjeva - pár dnů volna ve velkoměstě nám po cestovatelských zážitcích minulých dnů opravdu přijde k duhu.