Veteráni práce (Lvov)

Je odpoledne, procházíme se jedním z mnoha bleších trhů ve Lvově a snažíme se najít něco, co bychom si mohli přivézt domů jako suvenýr. Nejzajímavěji se nám z tohoto hlediska jeví "stánky" důchodců, kteří zde zřejmě z nouze rozprodávají své domácí knihovny (samá zvučná jména jako Lenin, Trockij, apod.) a zásobárny nejrůznějších roztodivných předmětů. Výběr je vskutku pestrý a fantazii se meze nekladou. Člověk by se často divil, jak vynalézaví můžou lidé být, když jim jde o to, utržit nějakou tu hřivnu na živobytí, a co všechno můžou na trhu prodávat. Staré kýčovité skleněné vázičky, otřískané porcelánové figurky, cínové vojáčky, ozdobné otvíráky, odznáčky... Tu a tam jsou v ulicích dokonce k vidění babky, nabízející za drobnou úplatu zvážení zákazníka na starobylé lékařské váze. Inu, ne nadarmo se říká "nouze naučila Dalibora housti".

O tom, že v těchto končinách nouze mnohdy opravdu není malá, jsme se ostatně dostatečně výmluvně přesvědčili na vlastní oči. Na jednom lvovském náměstí jsme totiž zahlédli malé cikánské děvčátko, kterak divokými žabími přískoky pronásleduje splašeně popocházející hejno holubů (což jsou dostatečně tupí a neopatrní ptáci na to, aby se dali snadno ulovit) a kdykoliv se jí podaří nějakého polapit, strčí jej do připravené igelitové tašky. Jakmile se taška dostatečně naplní kořistí, odnáší ji holčička vesele směrem k domovu a není těžké si domyslet, co bude dalším osudem nebohých hloupých ptáků a nikoho pak jistě nepřekvapí, bude-li se ulicemi brzy linout vůně "holuba po cikánsku". Ač by se na první pohled mohlo snadno zdát, že se tak místní obyvatelé značně přibližují ideálu nazývanému často slovy "když pečení holubi přímo do úst létají", opak je samozřejmě pravdou a svědčí to spíše o tom, že ačkoliv ukrajinské obchody v současné době nabízejí ke koupi v podstatě jakékoliv zboží, nemají ukrajinští občané prostředky většinu tohoto zboží vůbec nakupovat.

Rozprodej staré osobní veteše jeví se mi ovšem z tohoto hlediska stále jako mnohem lepší způsob, jak si opatřit prostředky k přežití, než posílat své děti lovit hygienicky značně závadné holuby, nebo je rovnou posílat na žebrotu. Množství žebrajících dětí je totiž v mnoha oblastech Lvova (jako konec konců i jiných velkých měst) čím dál tím větší a tyto malé osůbky jsou často čím dále tím drzejší a otrlejší. Jednou se nám stalo, že skupinka dětí pobíhajících okolo nás a neustále se dožadujících almužny nám již natolik lezla na nervy, že se Pietro neudržel a další dítě, které jej zatahalo za rukáv, poněkud ostřejším způsobem okřiknul. Dítě pak, namísto aby se leklo a umravnilo, naopak ještě poznamenalo cosi drzého a vztekle na Pietra plivlo. Ten pak ještě po celý zbytek dne pozorně sledoval, zda mu předloktí, jež bylo dotyčnou slinou potřísněno, náhodou neuhnije a neupadne.

Ale zpět k blešímu trhu. Chodíme tedy mezi stánky sem a tam a hledáme vhodný suvenýr, když tu vtom jsme jej našli. Ano, to je on! VETERAN TRUDA! Nádherný stříbrný metál se symbolem srpu a kladiva a oceněním "za dlouholetou kvalitní práci". Takovýto řád se věru nemusíme stydět přivézt si z cest s sebou domů. A fantastický je rovněž fakt, že odznáček dotyčný důchodce má ve třech kopiích, takže si každý hned můžeme pořídit svůj vlastní za účelem pozdější společné demonstrace našich pracovních kvalit na různých společenských (zejména hospodských) akcích v domovských končinách. A ta cena - 3 hřivny! No nekupte to! Odznáčky si ihned radostně nasazujeme, abychom si úspěšnou koupi náležitě vychutnali, ovšem naše radost je velmi brzy schlazena jakýmsi okolojdoucím chlapíkem, který nás dotčeně informoval, že "za tu medaili umíraly milióny Rusů a Ukrajinců", tak ať si z toho okamžitě přestaneme dělat legraci. Těžko říct, co tím myslel, nebo s čím si medaili spletl, ale každopádně si ji raději sundáváme, abychom se vyvarovali případných podobných konfliktů.