Večer s Natálkou (Siněvir,Koločava)

Jako zkušení znalci místních poměrů v dopravě již raději nepátráme po tom, v kolik by měl odsud z Volovce jet autobus do Siněviru a rovnou se stavíme na kraj cesty v místě, kde by se dala vytvořit vhodná autobusová zastávka. Kupodivu se nám tato taktika osvědčuje, neboť brzy se okolo nás začíná tvořit hlouček dalších cestujících a autobus skutečně záhy přijíždí. Tím však naše úspěšnost končí, neboť jsme se následovně opět zachovali jako naprostí zelenáči. Nepochopili jsme včas, že přijížedějící autobus je narvaný k prasknutí a nedokázali jsme si ostrými lokty uhájit první místo ve frontě a proklestit si tak cestu dovnitř. Autobus odjíždí bez nás a stejný osud potkal až na pár výjimek i ostatní okolostojící.

Situace vzápětí využívá podnikavý majitel červené Lady, který zkušeně v hloučku neúspěšných cestujících vyhmátnul nejperspektivnější oběti, kterými jsme díky obrovským batohům právě my, a nabízí náhradní dopravu za relativně výhodných podmínek. Za cestu k Siněvirskému jezeru chtěl původně 70 hřiven, ale daří se nám to usmlouvat na 60. Trasu zná řidič evidentně nazpaměť, neboť zcela bez bázně řeže ostré zatáčky velkou rychlostí, obřím dírám v asfaltu se vyhýbá popaměti ještě předtím, než jsou vidět, a bez mrknutí oka kličkuje stádem krav, jdoucích po cestě, vyhýbaje se kravským zadkům jen o několik centimetrů.

Vystupujeme na parkovišti, vzdáleném od jezera asi 2 km. Dále už se musí jít pěšky. Opodál stojí autobus Karosa s českou SPZ a vedle něj pokuřující mladík. Je to řidič a jak slyší češtinu, hned se s námi dává do řeči. Vypráví, že sem vozí z Česka turisy již několik let a radostně dává k dobru hned několik neuvěřitelných příhod s ukrajinskými celníky a policisty. Chvilku se zde zdržujeme a klábosíme s ním. Dovolil nám nechat si v autobuse batohy než se vrátíme od jezera. Na cestu nám dokonce věnoval několik plechovek Zubra, což od něj bylo obzvláště milé. Neustálé střídání deště a modré oblohy nás nenechává na pochybách, že proměnlivé počasí je v Karpatech opravdu typickým úkazem. Ponča si zde skutečně přijdou na své. Několik zatáček před jezerem nám v cestě brání závora a malá strážní budka s vojákem, střežícím zřejmě veledůležitou bezpečnost jezera. Vybírá od nás vstupné (celou 1 hřivnu!) a milosrdně nás pouští dále. Obcházíme jezero, děláme několik fotek a vydáváme se na cestu zpět.

Pokud jde o můj skromný názor na jezero Siněvir, trošinku mne zklamalo. Přeci jen není až tak úžasné jak jsem si od něj po přečtení všech materiálů sliboval. Podobných a hezčích míst by se asi v ČR dalo najít docela dost. Ale byla to rozhodně povinnost sem zajet, je to přeci jen jedno z Čechy nejčastěji navštěvovaných míst Zakarpatské Ukrajiny. Po návratu od jezera se připojujeme ke skupině z autobusu a v místní kolibě si dáváme vynikající šašlik. Poté se s nimi kousek vezeme autobusem do města Siněvir, kde se naše cesty rozcházejí a my pokračujeme stopem dále do Koločavy.

Žádný Čech, který zavítá do Koločavy, se prostě nemůže nesetkat s Natálkou. Stačí se zeptat jakéhokoliv domorodce a ten jej k Natálce neomylně pošle. Natálka Teresvová je učitelka v místní škole, která se stala jakousi patronkou všech Čechů, navštěvujících Koločavu, a nechává je přespat ve škole nebo na zahradě školy. Je to vcelku atraktivní žena středního věku, která se naprosto vymyká zdejším měřítkům. Její místní vrstevnice jsou typickými vesničankami - nosí na hlavách šátky, na sobě ušmudlané šaty z režné látky a okopávají na zahrádkách řepu, popřípadě dojí krávy či kozy. Natálka se naopak obléká jako opravdová dáma z města a zabývá se značně kulturnějšími věcmi - kromě toho že učí ve škole, snaží se rovněž pozdvihnout úroveň místního turistického ruchu, pročež založila (spolu se zaměstnanci Vlastivědného muzea ve Vsetíně) a spravuje muzeum Ivana Olbrachta, stará se rovněž o vlastivědnou expozici, kterou zřídila v místním starobylém kostelíku, a renovuje starou restauraci, kde se budou moci v budoucnu návštěvníci najíst i ubytovat.

Ani nás Natálka nezklamala. Ujala se nás sotva jsme se v Koločavě objevili a postarala se o nás vpravdě královsky. Nejenže nás nechala za spíše symbolických 5 hřiven přespat v jedné ze školních tříd a ukázala nám muzeum I.Olbrachta, ale dokonce nás pozvala i k sobě domů na večeři a pak s náma šla do hospody na pivo. Trošku jsme se sice zpočátku obávali, co tomu řekne její manžel, když se mu do bytu k večeři nahrnou tři zarostlí vandráci, ale tyto obavy se nakonec nenaplnily, manžel se ukázal být podobně příjemným člověkem jako Natálka.

Když nás paní učitelka provázela po Koločavě, míjeli jsme po cestě několik jejích výše zmiňovaných vrstevnic, intenzivně se věnujících zemědělským pracím. Natálka je uctivě zdravila, ony však na pozdrav buďto zavile vůbec nereagovaly, nebo reagovaly značně méně uctivě. Bylo vidět, že její klapající podpatky, pozorně se vyhýbající kravským lejnům rozsetým po cestě, u nich vzbuzují nemalou averzi.

Před návštěvou expozice v místním kostelíku po cestě potkáváme dalších 5 Čechů - Brňáků, kteří jsou samozřejmě ubytovaní také ve škole, ve třídě hned vedle nás. Domlouváme s nimi večerní posezení u piva s Natálkou a pokračujeme na vlastivědnou exkurzi. Před kostelem se na nás navěsila jakási podivná ženština s igelitkou v ruce a začala na nás cosi překotně chrlit. Po chvilce jsme pochopili, že tato osoba má zřejmě na starosti zdejší expozici, ke které podává "odborný" výklad a vybírá vstupné. Otevírá nám kostel a neustále něco drmolí. Venku se již začalo stmívat a uvnitř kostelíka je takové šero, že z expozice v podstatě nic není vidět. Vstupné však činí pouze 1 hřivnu, a tak se příliš nezdráhám ji zaplatit, přeci jen je to tady všechno jenom kvůli nám, českým turistům. Zcela jiného názoru je ovšem Radek. Ten se zaseknul a zatvrzele odmítá požadovanou hřivnu zaplatit. Platit za něco, co neuvidí, se mu zdá přeci jen příliš i na ukrajinské poměry, byť jde o pouhých 6,- Kč.

Ženština začíná svoje chrlení stupňovat. Ukazuje nám jednotlivé obrázky, které skrze tmu nevidíme, popisuje, co bychom na nich viděli, kdybychom je viděli, ukazuje prstem na jednotlivé ikony na stěnách kostela, které rovněž nevidíme a zaníceně vypráví všemožné historky z dějin Koločavy a ze života Nikoly Šuhaje. Moc jí nerozumíme, ale jedno je nám jasné - vlastivědný výklad hojně prokládá lamentováním ohledně chamtivosti a neochotě některých nejmenovaných českých turistů. Běduje, jakou že to ona má nevděčnou práci, denně chodit vytírat kostel a vytrhávat plevel na hrobech četníků, kteří zabili Nikolu Šuhaje, a jak hrozný nevděk že to vládne světem. Během horlivého výkladu nás v podstatě "zahnala" až do kouta kostela, dvířkama nás vpustila do zakristie a stoupla si do nich tak, abychom jí předčasně neutekli, tak jako to nepochybně učinila již spousta turistů před námi, protože její nekončící brebentění určitě nikdo příliš dlouho poslouchat nevydrží.

Když se nám konečně podařilo ženštiny se "zbavit", radostně míříme k místní hospodě věnovat se zábavným kratochvílím nad sklenicí lahodného zlatavého moku. Brňáci na nás zde již čekají a jejich lesknoucí se očka prozrazují, že mezitím v žádném případě nezaháleli a intenzivně testovali místní levnou vodku. Brzy přichází i Natálka s manželem a začíná nám velmi poutavě vyprávět o svém životě v Koločavě a o problémech, které má kvůli tomu, že je "jiná", civilizovaná. "Ty babky si asi myslí že mít hnůj všude - na poli, na zahradě, na silnici, doma v baráku - je asi normální. Já si to tedy v žádném případě nemyslím." Vypráví, jak se tady na ni všichni místní dívají skrz prsty a jak jí i místní úředníci házejí klacky pod nohy při její snaze pozdvihnout úroveň místního pohostinství, renovovat školu a postavit tam záchodky a sprchy pro turisty a postavit restauraci "U Nikoly Šuhaje" - prý jí vytýkají, že propaguje zbojníka a zločince.

Večírek se poněkud protáhl, do školy jsme se dopotáceli celí zmožení a utrmácení až nad ránem. Vůbec nám už nevadí, že si musíme čistit zuby v temném sklepení u trubky čouhající ze zdi nad nedokončenou betonovou strouhou a že kadibudky na školní zahradě jsou tou nejohavnější zatuchlou dírou jakou jsme kdy viděli (plocha o průměru zhruba 20m okolo kadibudek je hustě pokryta směsicí kravských a lidských výkalů a stav kadibudek samotných nelze slušným jazykem vůbec popsat...). Nocleh ve třídě mezi starobylými školními škamny je opravdu zajímavým zážitkem.