Ezekiel 25-17, Fero-Čonkin

Električka do Žmirinky je neskutečně nacpaná, abychom se do ní dostali, musíme mírně zneužívat fyzické převahy a ostrých loktů. Dusno k nevydržení, hlava na hlavě, lidé dohadující se o místa k sezení. Každý má sice svou místenku, ale systém místenek je zde specificky ukrajinský, takže na každé místo jsou vydány nejméně dvě až tři místenky, což je skutečně mírně řečeno nelogické a překvapuje to i takové zkušené ukrajinské harcovníky jako jsme my.

Když se po několika hodinách prostor mírně uvolňuje, sedáme si a hrajeme karty. Okolosedící dědulové na nás vejrají jako sůvy z nudlí, takové karty asi ještě nikdy neviděli. Jeden z nich v jednu chvíli přistupuje k Pietrovi, vytahuje odkudsi zlatý přívěšek ve tvaru kříže a ptá se Pietra: "Skólko stójit? (Kolik stojí?)" Proč by měl zrovna Pietro vědět, kolik takový přívěšek stojí, je nejasné, nejspíše se dědulovi zdá, že takto nějak musí vypadat typický majitel zlatnictví.

Ve Žmirince máme na přestupu asi hodinku čas a tak se jdeme občerstvit do nádražní restaurace. Je to vskutku lokál z těch nejubožejších, a to jak dle vzhledu, tak dle osazenstva. V televizi zrovna dávají Pulp Fiction, což je v ruštině docela zajímavý zážitek, zejména pasáž "Ezekiel 25-17" je v tomto jazyce mimořádně zábavná. Přisedá si k nám Voloďa a dvě ošklivé seschlé babky a dávají nám napít své vodky, kterou mají v pomačkané plastové lahvi. Zdvořile usrkáváme. "Fuj! Tak takový humus jsem snad opravdu ještě nikdy nepil," odplivuju si a spěšně lokál opouštíme, aby toho do nás nechtěli nalévat více. Čeká nás další dlouhá celonoční cesta.

Do Užgorodu přijíždíme v osm hodin ráno. Po snídani a utracení posledních hřiven za nákup "suvenýrů" v podobě lahví vodky se srpem a kladivem na etiketě se s nejaktivnějším nabízejícím se taxikářem vezeme přes hranice do Vyšného Německého. Je to docela zábavný týpek, neustále něco vypráví, rozhazuje rukama a mává celým tělem a řízení se přitom věnuje jen sporadicky v pauzách mezi větami. Zarputile ovšem tvrdí: "Za 30 let taxikaření jsem ještě neměl žádnou větší nehodu! Jen takové menší škrábance, však to znáte." Hm, asi neznáme. Před hranicí nám každému žoviálně podstrkuje jeden karton cigaret na převezení, ale není to ani potřeba, evidentně se zná se všemi celníky a přátelsky si s nimi povídá. Slovenské celníky zná méně, ale jistí to stokorunová bankovka.

Pokračujeme autobusem do Košic. V Michalovcích přistoupil typický Fero - rozesmátá tvář, rozcuchaná kštice, na očích brýle se skly tloušťky popelníků s kostěnými obroučkami, a okamžitě zcela neomylně zamířil přímo k nám, usadil se na sedadlech před náma a jal se s námi navazovat konverzaci. A neměl s tím ani moc práce, rádi jsme se s ním pustili do řeči, neboť je to jeden z nejpozoruhodnějších Ferů, které jsme na cestě potkali. Rozhovořil se spontánně o nejrůznějších zajímavých tématech od cestování, přes nejnovější politické zápletky a drby až po specifika různých pivních kultur a až po nejrůznější zážitky ze svých "mladých let, kdy jsem ještě byl kabrňák a balil jsem holky ostošest. Joj, já jsem tehdy ale vyváděl! Juch!" Ale přestože jsou jeho obzory překvapivě široké, celým jeho v podstatě monologem se jako červená niť vine jedno téma, ke kterému se při každičké vhodné i nevhodné příležitosti vrací a o kterém tak často a s takovým zanícením mluví, že jsme mu okamžitě podle něj přiřadili přezdívku. Tím tématem byl český film, který nedávno shlédl a který pojednává o dobrodružstvích jistého vojína jménem Čonkin. Tudíž jsme tomuto Ferovi definitivně přiřadili označení Fero-Čonkin.