Dědula šofér a dědula administrátor

Protože jeden vlak směrem na Krym odjel ráno, a druhý jede až někdy večer, rozhodujeme se zkusit štěstí autobusem. A jak už to tak při cestování Ukrajinou bývá, nevycházíme z překvapení. Nejprve zjišťujeme, že "náš" autobus je už plný, takže se do něj už nejspíše nevejdeme (to nás ale vlastně ani moc nepřekvapuje, to už známe). Zkoušíme se tedy přeci jen dovnitř jako vždy vecpat. Jsme však záhy okřiknuti jakýmsi dědulou, který nás z titulu své funkce "administrátora" důrazně žádá, abychom se necpali, že už nás zkrátka nemůžou vzít. Chvilku zaraženě mlčíme a přemýšlíme co s tím. Zůstali jsme na nástupišti poslední, všem ostatním cestujícím se podařilo do autobusu nacpat. Vedle nás stojí jen jakási paňmáma a utírá si kapesníkem uslzené oči. Přišla doprovodit na autobus svého synka, který je zhruba našeho věku, a se slzami v očích se s ním loučí. Když však paňmáma vidí naši bezradnost a naše zoufalství tváří v tvář dalšímu ztracenému dni čekáním na zítřejší autobus, rázně schovává kapesník, založí ruce v bok, dupne nožkou a rozčileně cosi vykřikuje na administrátora. Dovedu si docela dobře představit, že mu hubuje, co si to vlastně myslí, nechávat tady ty nebohé hochy tak opuštěné a ztracené. Administrátor po chvile opravdu jihne a blahosklonně nám umožňuje vstup do autobusu. Po chvilce přetlačování jsme uvnitř, dveře se zavírají a můžeme vyrazit na cestu.

Překvapeně jsme zjistili, že takový fenomén, jakým jsou na Ukrajině všudypřítomní administrátoři, se v této neobyčejné zemi dokáže prosadit i na místě tak neobvyklém, jako jsou autobusy. V našem autobuse sedí jeden dědoušek za volantem, a druhý je jeho administrátorem - organizuje nástupy a výstupy cestujících, vykřikuje název příští zastávky, inkasuje od pasažérů peníze a všeobecně kibicuje. Na tom by nemuselo být nic tak pozoruhodného, kdyby ovšem tito dva dědoušci nebyli neustále ve při. Administrátor nejenže neustále cosi vykřikuje směrem k pasažérům, ale i neustále komentuje řidičovy výkony, ke kterým má zřejmě spoustu námitek a připomínek. Dědula za volantem si nenechá nic líbit a stejně ostře administrátorovi kontruje. Vytvářejí tak dohromady značně komické duo, které nám alespoň trochu zpříjemňuje jinak otřesný cestovní zážitek. Zhruba v polovině cesty se dědulové vystřídali, a situace se - zrcadlově obrácena - přesně opakuje. Bývalý řidič kibicuje a bývalý administrátor hájí své řidičské schopnosti.

Na každé zastávce se otevřou dveře, dva lidé vystoupí, čtyři další se nahrnou dovnitř a administrátor začne vykřikovat, že už máme plno a další nebereme. Venku většinou zůstávají stát 2-3 zhrzené bábušky, každá lomí rukama, lamentuje, a vyzývá nás, abychom ji ve jménu jejích čtyř hladových dětí vzali dovnitř, jinak budeme mít na svědomí něco velmi ošklivého. Administrátor neoblomně trvá na tom, že už je plno, bábušky jsou však na takovéto zacházení zřejmě zvyklé, z jeho zákazů si moc nedělají a zuřivě se cpou dovnitř. Situace většinou končí bezpodmínečnou kapitulací administrátora, bábušky vyhrávají na celé čáře.

Další pozoruhodná věc, které jsme si během cesty všimli, je, že dědula-administrátor každou vydanou jízdenku pečlivě zaznamenává do jakéhosi deníku, nad kterým pak s dědulou-řidičem o čemsi vedou vášnivé spory. Když pak někteří pasažíři vystupují, administrátor je požádá, jestli by mohli vrátit vydanou jízdenku, a většinou je jeho přání vyslyšeno. Tato záhada se vyjasnila v okamžiku, kdy do autobusu vstoupila jakási rázná ženština a představila se jako revizorka. Zkontrolovala, zda mají všichni cestující platnou jízdenku a nahlédla rovněž do záznamů v oné knize. Když pak odešla, dědulům se evidentně ulevilo. Konečně nám to došlo - revizoři kontrolují, zda se administrátoři neobohacují na úkor dopravní společnosti a nestrkají si penízky za jízdenky do svých kapes. Dědulové si s tím však vědí rady - tutéž jízdenku prodají několikrát (pokud jsou pasažéři ochotni ji před vystoupením vydat zpět) a v knize ji přiznají pouze jednou. Jak je vidět, čím důmyslnější systém pravidel, tím důmyslněji jsou daná pravidla obcházena.

Cesta se nám ovšem nečekaným způsobem protahuje - vzdálenost zhruba 250 km si totiž autobus prodloužil na cca. 350 km, je to zřejmě jediný dopravní prostředek projíždějící tyto končiny, a tak místo abychom jeli přímo, objíždíme stylem cik-cak každou vesnici v pásmu širokém alespoň padesát kilometrů. Celá cesta nám tak trvala něco přes 8 hodin!

Ze Simferopolu se již naštěstí velmi rychle dostáváme lokálním vláčkem do cíle naší dnešní cesty, Bachčisaraje. Přespáváme na louce za městem mezi skalami, pod nádhernou oblohou plnou hvězd.