Anabáze na slovensko-ukrajinské celnici

Přijíždíme k slovensko-ukrajinské hranici, místu opředenému mnoha legendami a neuvěřitelnými příběhy o zlých celnících, kteří nemají rádi turisty, zejména západní. Slovenskou celnici projíždíme plynule a bez problémů, o to větší legrace nás ovšem čeká na ukrajinské straně.

Ze všeho nejdříve se neděje vůbec nic. Míjíme frontu asi tří osobních aut a řadíme se jako první do pruhu pro autobusy. Řidič zkušeně vypnul motor a pohodlně se uvelebil, zjevně v očekávání delší prodlevy. Prostor celnice zeje prázdnotou. Hm, celníci zřejmě mají nějakou velmi důležitou práci někde uvnitř. Řidič osobního auta, stojícího ve vedlejší frontě jako první, má nohy natažené na palubní desce a spokojeně podřimuje. Jeho spolujezdec civí do prázdna a tváří se trpělivě jako sám Buddha. Tato situace trvá 15 minut. Pak se z jedné budky vynoří zívající celník a pomalým krokem přejde do druhé budky. Dalších 5 minut se opět neděje nic. Pak se náhle před námi zvedá závora a jsme slavnostně připuštěni ke vstupní prohlídce do této tak bedlivě hlídané země.

Flegmatický celník nastupuje do autobusu, zvolna prochází uličkou a vybírá od cestujících pasy. Apatický výraz mu však mizí z tváře jakmile se mu v ruce objeví pasy s nápisem "Česká republika". Těžko říct jestli ví, co nápis znamená, ovšem každopádně mu při pohledu na něj značně ztvrdly rysy, zrychleným tempem opouští autobus a vzrušeným hlasem svolává své kolegy. Vínově rudá barva našich pasů zřejmě na celníky působí jako červená na býka - ospalá atmosféra celnice se rázem mění v čilý ruch. Celníci se rojí, pobíhají sem a tam a jako nějakou podivnou kuriozitu si vzájemně podávají a ukazují naše pasy. Po chvilce dostáváme příkaz všichni vystoupit a předvést svá zavazadla. Těch několik Slováků a Ukrajinců, kteří jedou v autobuse s námi, je vyřízeno velice rychle, ovšem naše batohy zřejmě vyžadují důkladnější kontrolu, asi vypadáme podezřele...

Jsme odvedeni do nějaké velké místnosti, kde musíme vyplnit celní deklarace, že nic "závadného" nevezeme, a vzápětí to rovněž dokázat. Každého z nás si vzali "do parády" dva celníci a musíme vybalovat. Nechce se mi věřit svým uším. "To mám opravdu vybalit celý batoh? Máte představu kolik práce to dá ho zase sbalit?", rozčiluju se, ovšem zcela zbytečně, jenom tím přilévám olej do ohně a zvyšuju naši podezřelost. Taháme z útrob svých obřích Tatranů jednu věc za druhou a vysvětlujeme - co to je, k čemu to je, jak to funguje a proč to vezeme s sebou. Prádlo a oblečení celníci nechávají většinou zcela bez povšimnutí, zato je enormně zajímají technické "vymoženosti" jako foťáky, kapesní svítilny či propanbutanové minivařiče. Bedlivě si tyto předměty prohlížejí a vyměňují si přitom významné pohledy. Začínáme je podezřívat, že ani neočekávají, že by mohli objevit cokoliv podezřelého, ale spíše jakoby se chtěli přiučit co nového zase na tom Západě vynalezli. Zřejmě aby rozptýlili takováto podezření a aby nevypadali jako úplní blbci, začínají hrát hru zvanou "zděs drógy", což má ovšem účinek zcela opačný. Tato hra spočívá v tom, že kdykoliv někdo z nich uvidí nějaký "podezřelý" menší předmět jako je například film do foťáku, balíček karet nebo zubní pasta, vítězoslavně zvolá: "Ha! A čto zděs? Zděs drógy?" (Ha! A co je to tady? To jsou drogy?). Ostatní celníci pak vždy na chvilku ustanou ve své pátrací činnosti a čekají dokud "podezřelý" předmět není úplně rozebrán a dokud jeho majitel nepodá uspokojivé vysvětlení. Vznikají přitom občas mimořádně komické situace, například když jeden z kumpánů vytáhl z batohu krabičku kondomů a pracně vysvětloval, co to je když ne drogy...

Když už jsem téměř na dně svého batohu, s hrůzou si uvědomuju, že tam mám něco, co pány celníky bude jistě neobyčejně zajímat - krabičku plnou léků. Ze všech kumpánů jsem v tomto směru vybaven zdaleka nejlépe, mám léky snad na všechno co člověka může na cestách potkat - počínaje nachlazením a angínou, přes žaludeční a střevní potíže, až po záněty spojivek, infekce či alergie. Krabička je léky přímo napěchovaná a celníci po jejím otevření přímo zařičeli blahem. Musím brát do ruky jeden lék po druhém, všem ho pečlivě předvést a názorně vysvětlit k čemu se používá, což při mých chabých znalostech ruštiny není zrovna nejjednodušší.

Prohlídka batohů je konečně zdárně za námi, teď ještě musíme ukázat obsahy kapes, vyložit na stůl všechny peníze, které s sebou máme a přepočítat je do posledního dolaru. A jsme hotovi. Celníci nám vracejí naše pasy, do nichž jsme dostali veliké kulaté razítko, signalizující oficiální posvěcení našeho vstupu do této báječné země. Teprve teď může náš výlet "doopravdy" začít - JSME NA UKRAJINĚ.