Hledání ambasád - cestovatelova deprese

Okolo půl šesté ráno přijíždíme do Kyjeva. Jsme celí rozlámaní, nevyspaní, unavení, ale šťastní, že jsme konečně v tady. Urychleně míříme do nádražní haly dát si něco teplého na zahřátí a na probuzení. Pietro jako první objevuje automat na kávu. Vhazuje do něj několik kopějek a toužebně očekává horký nápoj.

Neděje se však nic. Navyklý na místní poměry, Pietro nejprve dlouho trpělivě čeká. Čeká ovšem marně, neděje se stále zhola nic. Mačká tedy korekční tlačítko pro vrácení mince, což je ovšem počin značně bláhový, jak jistě potvrdí každý, komu už někdy automat vyfouknul peníze. Již poněkud nervózně začíná Pietro do automatu bušit a mačkat všechna tlačítka, která uvidí. Doposud tak poklidná a ospalá ranní atmosféra nádražní haly se rázem mění ve všeobecné veselí. Poklimbávající cestující se probírají a začínají se zájmem sledovat tuto zábavnou podívanou. Pietro vztekle buší a sprostě kleje, ještěže tady nikdo jeho nadávkám nerozumí. Nezbedný automat jej svou arogantní nečinností začíná rozčilovat čím dál tím více a s každým dalším úderem do displeje se v něm probírají další netušené skryté síly. Mlácení nebezpečně nabírá na intenzitě, až se začínáme obávat, abychom se náhodou nedostali do střetu se zákonem. Automat však všem útokům hravě odolává, je zřejmě uvyklý i horšímu zacházení. Nezdá se, že by jej mohlo něco přesvědčit, aby ze svých útrob cokoliv vydal. Pietro se ovšem rovněž jen tak nevzdává, je to přeci jen rozený bojovník, a tak vší silou lomcuje automatem na všechny strany a nebezpečně jej naklání, až to v jednu chvíli vypadá, že se bránící se automat každou chvilku převrhne a nebohého kumpána zavalí. V rohu haly se objevuje postava v uniformě, zřejmě ostraha, a tak se raději s Radkem odvracíme a tváříme se, že tohoto člověka neznáme. Neradi bychom se nechali hned po ránu zatknout.

Takto katastrofický scénář se ovšem naštěstí nekoná, míra úsilí, kterou byl Pietro ochoten vynaložit aby dostal svou ranní kávu, je zřejmě dosažena, a tak bídnému automatu uštědří poslední kopanec, vzdává tento nerovný souboj a frustrovaně opouští nádražní halu. První ranní bitvu jsme sice prohráli, ale alespoň jsme se trochu probrali a dali jsme všem Kyjevanům jasně najevo, jací štramáci to navštívili jejich metropoli.

Čiperně vyrážíme do ulic Kyjeva poohlédnout se po vhodném ubytování. Elán, veselou mysl a spoustu energie budeme určitě potřebovat, neboť najít ve velkoměstě cenově přijatelné ubytování jistě nebude jednoduché. Tato domněnka se nám brzy potvrzuje. Objíždíme téměř všechny hotely, které zmiňuje náš průvodce "Lonely Planet" - hotel Moskva, Mir, Družba... ceny se zde ovšem pohybují zcela mimo naše kritéria - většinou okolo 100 až 200 hřiven na osobu. Protože o něčem jako je informační kancelář pro turisty se nám zde může leda tak zdát, začínáme se ptát přímo na recepcích těchto hotelů, zda by nevěděli o něčem levnějším. Tato taktika se nám vyplácí, dozvídáme se o hotelu Galasijevskij, kde chtějí za 1 osobu pouhých 30 hřiven. Není to sice žádný luxus, ale už jsme zažili horší věci a neděláme si iluze o tom, že by to v těch drahých hotelích bylo nějak řádově lepší. Pokoje jsou zde relativně čisté, v peřinách se dokonce dá spát (kdy jsme naposledy spali v peřinách?), i ty sprchy na chodbách vypadají docela civilizovaně. Teče sice pouze ledová voda, ale správce (administrátor) se dušuje, že teplá voda by měla být spuštěna již dnes večer, nejpozději zítra ráno.

Na pokoji odhazujeme zavazadla, zběžně provádíme hygienu a začínáme plánovat další aktivity. Bude to dnes opět náročný den.

Máme dalekosáhlé plány. Stejně tak jako s jídlem roste chuť, naše cestovatelskéambice rovněž rostou s každým dalším ujetým kilometrem, s každým dalším poznaným městem. Nechceme se už spokojit s "pouhou" návštěvou Ukrajiny, ale plánujeme, že poté, co projedeme Krym, se nevydáme rovnou zpátky směrem domů, ale že to vezmeme "menší" oklikou - přes Gruzii. Máme přibližně zjištěno, ze kterých ukrajinských přístavů jezdí linkové lodě do Gruzie a v případě nouze existuje i delší varianta - vlakové spojení přes Rusko. Jediný zádrhel, který by mohl naše skvělé plány překazit, jsou víza. Jsme však pevně rozhodnuti si je během našeho několikadenního pobytu v Kyjevě na zdejších ambasádách za každou cenu nějak vydupat.

A tak se hned zrána vydáváme na pouť Kyjevem za účelem hledání ambasád. Nejprve směřují naše kroky za krajany - na českou ambasádu. Zde se však kupodivu setkáváme jen s chladným přijetím - nedostáváme se ani dovnitř, baví se s námi jen jakási sekretářka přes mikrofon u dveří a na náš dotaz ohledně bližších informací o způsobech získání gruzínských víz jen suše odpovídá, že zkrátka neví a v tom nám asi nepomůže. Vydáváme se tedy pátrat po ambasádě gruzínské. Adresu máme - Mělnickaja č. 83D. Ulici bez problémů nacházíme, ovšem tím naše úspěšnost končí - procházíme ulici pečlivě třikrát po sobě tam a zpátky (a že není vůbec krátká!), vyptáváme se kolemjdoucích, pozorně prohlížíme jeden dům po druhém, ovšem k hodnotě 83D se tady ani zdaleka žádné číslo nepřibližuje. Bloudíme takto ulicemi Kyjeva už několikátou hodinu a začínáme toho pomalu mít plné zuby.

Gruzínskou ambasádu nalézáme až po neuvěřitelných peripetiích v podstatě náhodou. Jakýsi dobrák nám totiž konečně sdělil, že v Kyjevě existuje ještě jedna ulice Mělnickaja. Tam ovšem rovněž po číslu 83D není ani vidu ani slechu. Číslo 81 tam samozřejmě je, 82 také, 84 jakbysmet, ovšem 83 - kdepak! Natožpak 83D. V návalu zoufalství vcházíme do čísla 82 a doufáme, že nám tam poradí. A skutečně máme konečně štěstí - znuděný pracovník malé cestovní kanceláře, která zde sídlí, nás ochotně vede až k cíli naší cesty. Číslo 83D je tak neuvěřitelně šikovně ukryté, že je prakticky nemožné jej odhalit. Je nutno zabočit za několikero rohů, přejít staveniště, projít několikero podchody a průchody a teprve u nenápadných dveří bez čísla nalézáme mrňavou cedulku označující gruzínskou ambasádu.

Je už poledne, a tak mají samozřejmě polední pauzu. Hodinu se nám nechce čekat, a tak odcházíme. Když se pak po padesáti minutách vracíme, stojí už před dveřmi několik lidí ve frontě. Začínáme být už pořádně nervózní. První den v Kyjevě je pomalu za námi a my nejen že jsme ještě nic nevyřídili, ale ani jsme doposud pořádně z města nic neviděli. Veselá nálada z rána je tatam. A fronta se neuvěřitelně vleče. Každá osoba je uvnitř minimálně půl hodiny. Na řadu se jako poslední dostáváme téměř po dvou hodinách. Zamračená babizna si nás hned po příchodu měří značně podezřívavým pohledem a evidentně jsme jí od začátku nesympatičtí. Stručně vysvětlujeme svou prosbu, bába nám suše, úsečně, ale výstižně oznamuje, že nemáme nejmenší šanci od ní vízum dostat, loučíme se a odcházíme. Netrvalo to ani 5 minut. Nálada nám klesla na bod mrazu. Velkolepý cíl naší cesty se vytrácí a s ním i veškerá energie, chuť poznávat a cestovatelský duch. Po zbytek dne se už ulicema města ploužíme jako přízraky, jako těla bez ducha, je nám neveselo, je nám truchlivo. Raději málo mluvíme a každý si prožívá svou tragickou náladu sám pro sebe. Není nic horšího než zhrzený cestovatel s nenaplněnýma ambicema.

Toto je pravá, nefalšovaná, hluboká cestovatelova deprese.