Souboj s Žeňou (Kremenec)

Je sobota večer a to znamená, že přeci v žádném případě nemůžeme zůstat sedět na ubytovně! Vyrazíme do ulic poznat místní noční život. Nic moc si od něj sice neslibujeme, je to tady přeci jen pěkný zapadákov, ale nějakou hospodu snad mají. A taky že ano!

Hospodu brzy nacházíme a sobotní večer zde opravdu vypadá docela živě - lokál je naplněn lidmi a dokonce hraje živá hudba. Tedy, pokud se tak dá nazvat ztroskotalý místní chudožnik (umělec), vydrnkávající jakési melodie na kytaru a z hrdla vyluzující prapodivné falešné zvuky, jen s notnou dávkou fantazie připomínající ruské či ukrajinské lidové písně. Tu a tam se nějaký pár vrhne na parket nechat se strhnout vírem tance, tu a tam se někdo k chudožnikovi přidá hospodským zpěvem. Na každém stole stojí několik rozpitých lahví vodky a barevné limonády k zapíjení. Všeobecně panuje značně bujaré veselí.

Náš příchod způsobuje mírný rozruch. Není divu, jednak se tady zřejmě všichni navzájem znají, a jednak se náš vzhled již na první pohled značně vymyká všem místním konvencím. Z davu se hned vynořuje panímáma hospodská a jde nás k baru obsloužit. Ptáme se jí, zda má pivo, načež nám ona začíná rozšafně líčit, jak vynikající pivínko má, čepované a široko daleko nejlepší. Spokojeně si tedy tři kousky objednáváme a jdeme se k nejbližšímu volnému stolu posadit.

Paňmáma po chvilce pivo přináší a my nemůžeme věřit vlastním očím. Před námi stojí půl litru rezavé tekutiny, až příliš nápadně připomínající jisté produkty vyměšovacího ústrojí, a bez jakékoliv stopy po pěně. Chvilku se snažíme překonat odpor a zapomenout na českou pivní kulturu a pak nápoj ochutnáváme. Chuťový zážitek se bohužel velice podobá tomu vizuálnímu. Co se dá dělat. Svorně hartusíme, lamentujeme, láteříme a vzpomínáme na blahé české luhy a háje.

Pojednou kde se vzala tu se vzala, vedle Pietra se objevila jakási boubelatá místní selka a jala se jej vyzývati k tanci. Pietro se tváří vyděšeně a kvapně nabídku odmítá. Selka se ještě chvilku snaží, ale nakonec odchází s nepořízenou. Začínáme se Pietrovi s Radkem škodolibě chechtat a utahovat si z něj. Vzápětí ovšem cítím, jak mi někdo klepe na rameno. Obracím se a krve by se ve mně nedořezal. Za mnou stojí masnice asi dvojnásobná, než ta co přišla pro Pietra a s nesmlouvavým výrazem ve tváři mne nenechává ani chvilku pochybovat o svých záměrech: "Davaj, pajďom tancevať!" a železným stiskem mne chytá za paži.

Tvářím se nepochybně ještě více vyděšeně než předtím Pietro a snažím se rezolutním vrtěním hlavy jasně dát najevo svůj kategorický nesouhlas, ovšem vše je marné. Tato osoba nevypadá, že by se nechala jen tak odbýt. "Já jsem Žeňa. A jak se jmenuješ ty?" ona na mně. "Hm. Já jsem Adam," odpovídám neochotně. "Tak pojď, jdeme tancovat!" Toto už nebyla prosba, ale spíše příkaz. Její prsty jsou pevně zaryté v mé paži a nehodlají se zřejmě jen tak pustit. "Ale já netancuju! Nikdy!" Představa, že bych se tady měl po parketě pohybovat s touto bytostí v náručí mne přímo děsí. Všímám si, že kumpáni se mezitím můžou smíchy potrhat.

Tah za mou paži se zvyšuje a začínáme se s Žeňou v podstatě přetahovat. Souboj je to docela vyrovnaný, což je myslím docela co říct. V jednu chvíli se Ženi dokonce daří mne trochu nadzvednout ze židle, a tak se zoufale zapírám o stůl a bojuji dále. "Ale já opravdu netancuju! Vůbec to neumím a ani mně to nebaví! Prostě nechci!" vzmáhám se z posledních sil na slovní odpor. Stisk náhle povoluje. "Tak co tady ksakru děláš?!" ptá se nasupeně Žeňa a já každou chvíli očekávám úder pěstí do tváře. "Prostě jsme jenom přišli na pivo. Trochu popít." snažím se omluvit, ale Žeňa jen nechápavě kroutí hlavou a rozčileně odchází. To se jí zřejmě ještě nestalo, aby jí nějaký mužik dokázal "odolat". Kumpáni jsou již smíchy celí zarudlí a Radek mně dokonce v objetí Ženi stihl vyfotit.

Ještě jsme se ani pořádně nestihli vzpamatovat z posledního zážitku, když k nám přistoupila jedna ze tří dívek, sedících u vedlejšího stolu, a pozvala nás, ať si k nim přisedneme. Protože to jsou tentokrát holky docela pohledné, nabídku přijímáme. Piva raději necháváme u svého stolu, opravdu se nedají pít. Snažíme se s holkama nějak zapříst konverzaci, ale ony jen pořád opakují: "Vódku, vódku, kupítě vódku." Kupujeme tedy lahev vodky a naléváme všem po panáku. Ony však zase: "Limonádu, ještě limonádu. Ať je to čím zapíjet!" Dobrá, kupujeme tedy ještě lahev sladké oranžové limonády. Holky ovšem stále nejsou spokojeny: "Čípsy, čípsy, kupítě čípsy!" Teď už toho ovšem máme dost a nic více nejsme ochotni platit. Vypadá to, že z nás jenom chtějí vysát peníze.

Po zakouřené restauraci i v tuto pokročilou hodinu pobíhá skupinka asi pěti dětí. Honí se, hrajou si, zkrátka to vypadá, že jsou na přítomnost v tomto prostředí docela zvyklé. Tu a tam některé z nich přiběhne k našemu stolu, zatahá některou z dívek za rukáv a cosi po nich žadoní. Po chvilce mi dochází, že to jsou zřejmě jejich děti. A když už se nad tím tak zamýšlím, všímam si, že skupinka třech mužů u vedlejšího stolu nás jaksi přespříliš bedlivě po očku sleduje. Aha, tak to budou jejich manželé. Svěřuji se se svým postřehem kumpánům a začínáme se trošinku obávat, abychom tady ještě nějakým způsobem nepřišli k úhoně. Obavy jsou však naštěstí zbytečné. Když je naše lahev vodky vypitá (což netrvá déle než 15 minut, ovšem nikoliv našim přičiněním) a čipsy koupit nechceme, holky se znuděně zvedají, berou své muže i děti a odcházejí domů. Spokojeně si oddychujeme a zvedáme se také. Je čas ukončit tento večírek, pro dnešek bylo zážitků až dost.