Bábuška-starostlivá (Feodosie)

Ráno nás čilá bábuška budí už před devátou, musíme prý vyklidit byt pro další hosty. Nu což, aspoň toho dnes více stihneme. Odcházíme tedy a celé dopoledne se věnujeme poznávání krás Gurzufu. Zejména koupání s výhledem na Horu-Medvěd nás zaujalo.

Po návratu do Jalty nastupujeme do autobusu směr Feodosie. Je to docela dálka a ještě k tomu tento autobus jede zcela nesmyslně značnou oklikou přes Simferopol. Ale co naděláme, je potřeba to vydržet. Moc jsme toho opět nenaspali, a tak mne neustále přepadávají mikrospánky, ovšem spát se pro neustálé kodrcání nedá. Začíná mně podezřele bolet koleno - kdo ví kde jsem si ho v minulých dnech, či spíše nocích narazil -, ovšem natáhnout nohu je zhola nemožné, prostory autobusu něco takového v žádném případě nedovolují, autobus je totiž plný podobných cestovatelských plantážníků jako jsme my a vzhledem k absenci zavazadlového prostoru jsou všechny uličky dokonale ucpány napěchovanými batohy. Nastupující a vystupující jedinci jsou proto nuceni se různými způsoby zavěšovat na držadla, aby se přes batohy přeplazili. Úmorné vedro je posledním faktorem doplňujícím cestovní nepohodlí k dokonalosti. Pro milovníka exotických způsobů cestování ráj, avšak pro znaveného cestovatele téměř peklo.

V pozdních večerních hodinách konečně přijíždíme do Feodosie, kde jsme naštěstí hned na nádraží odchyceni aktivní bábuškou, nabízející "neobyčejný komfort a soukromí" za "pouhé 3 dolary na osobu". Rádi její nabídku přijímáme.

"A skólko vas? (A kolik vás je?)" klade nám bábuška velmi neobvyklou otázku s ohledem na to, že stojíme téměř sami uprostřed širokého prostranství před vlakovým nádražím. Jako bychom snad další členy výpravy měli schované v batozích na zádech či co.

"My tólko 3 (Jsme jenom 3)"

"Á, tak to charašo. A vy ně vragy?" Nevím, jestli vrag znamená v ukrajinštině to co v češtině, ale každopádně má bábuška zřejmě obavy o naši mravní či trestní bezúhonnost.

"Něéééét! My charóšije turísty!" uklidňuje ji konejšivým tónem Pietro.

Zdá se tedy, že je všechno v pořádku a můžeme vyrazit k bábušce. Ta automaticky mává na taxíka v očekávání, že to samozřejmě zaplatíme, ale zdá se nám dost drahý, tak ji přesvědčujeme, že to zvládneme i pěšky. Po chvilce zdráhání se tedy nechává přemluvit a jdeme pěšky. Trvá to sice asi 20 minut, ale cesta příjemně ubíhá, neboť se bábuška projevuje jako enormně dobrá a upovídaná společnice. Představuje se nám jako Světlana a celou cestu čile brebentí. Když se dozvěděla, že jsme z Prahy, spráskla ruce a zabědovala: "Jaj, Prága, balšája vadá, óčeň balšája vadá! (Jaj, Praha, velká voda, velmi velká voda!)" Netušíme vůbec co tím myslí. Že by se jí Vltava zdála tak velká?

Na okraji města, kde už to vypadá v podstatě jako na venkově, na nás čeká příjemný malý domeček se zahrádkou a pejskem u boudy, skoro jako z Ladových pohádek. A na zahrádce je altánek - budka, která bude po příští dvě noci naším přístřeším. Je to tam docela příjemné a čisté, na záchod se chodí ven do kadibudky a mýt se můžeme v sudu s dešťovou vodou. Spokojeně se vybalujeme a chystáme se hned na další večerní procházku městem. Bábuška se projevuje nesmírně starostlivá, až nám to místy trochu začíná lézt na nervy. Vypadá to jako by nás okamžitě pojala za své vnuky a chová se k nám přesně tak jako se starostlivé babičky ke svým vnukům chovávají. Přestov však když vidí že chceme hned někam zase odcházet, chce si od nás pro jistotu vybrat pasy a moc se diví, že jí je odmítáme vydat. "A vy navěrno ně vragy?", ujišťuje se pro jistotu ještě jednou a spokojuje se nakonec pouze s opsáním našich nacionále. Vyprovází nás až k maršrútce, vydává několik posledních starostlivých rad, jak se máme chovat aby se nám nic nestalo, řidiči maršrútky dává pokyn kam nás zavézt a dojatě nám mává na rozloučenou.

A opět se mísíme do koloběhu nočního života na krymském pobřeží, je to stále stejná písnička - guljájem a atdychájem. Snad v každém baru tady mají karaoke, vypadá to že je to opravdová vášeň místních obyvatel, kteří do mikrofonů hulákají, až se hory zelenají. Nepříjemným jevem, kterým se Feodosie odlišuje od ostatních měst, jež jsme doposud navštívili, jsou houfy žebrajících dětí, které se i v pozdní noční hodiny toulají ulicemi města a jsou neuvěřitelně drzé. Obklopí člověka jako vosy a nestačí jim jenom prosebné natahování ruky a škemrání o dobrodiní, ale když vidí, že nejsou příliš úspěšné, neváhají člověka tahat za oděv a věšet se na něj jako na vánoční stromeček. Odehnat je v podstatě nelze, nebojí se ani hrubého okřiknutí a náznaku pohlavku, a tak našinci většinou nezbývá nic jiného než jim prostě prchnout.

K bábušce se vracíme značně unavení a poničení okolo 4 hodiny ráno. Ta když nás uviděla, spráskla ruce: "Jaj, vy tak bědnyje! (Vypadáte tak bídně!)", v čemž měla tentokrát výjimečně pravdu. O to víc nás ovšem rozčílilo, když na naši budku už před devátou ráno začala aktivně klepat a vykřikovat: "Rybjáta, už je čas vstávat!"

"Já tu bábu zabiju!" vrčí Radek když se budíček opakuje již poněkolikáté. Nakonec však přeci jen vstáváme, nalákala nás snídaně, kterou nám starostlivá bábuška nabízí. Se zklamání však zjišťujeme, že by za ni chtěla 7 hřiven, což se nám zdá moc, i když se jedná o lákavě vonící kuře s bramborem. Raději si v místním konzumu kupujeme chleba se sýrem. Bábuška je nespokojená, a tak nám alespoň nabízí horký čaj, tentokrát zdarma, ovšem s údivem zjišťujeme, že i ten čaj musíme dodat vlastní, bábuška přináší pouze horkou vodu. Ale nic jí nezazlíváme, přeci jen jsme na Ukrajině a časy jsou pro důchodkyni nepochybně těžké.

Vyrážíme na celodenní prohlídku města. Bábuška nás opět vybavila potřebnými pokyny a se starostlivým pokyvováním hlavy utrousila: "A v kolikpak dneska přijdete? Doufám že ne v 6 ráno?" Ani netuší, jak přesný odhad má. Ani celodenní chození po všemožných památkách - městských hradbách, arménských kostelech, fontánách, apod. -, koupání na kamenité pláži a další nekonečné guljání po promenádě nás neodradí od toho, abychom nepropařili celou noc. Atmosféra na Krymu si to totiž přímo vynucuje, člověk tady vůbec nemá chuť jít spát, jak je všude pořád živo.

Okolo šesté hodiny ranní se tedy opět vracíme a bábuška na nás už z dálky kyne ze zápraží. Když vidí naše zbědované unavené rysy, kroutí hlavou a komentuje to slovy: "Ty děvky vás ale ubily!". To si o nás tedy myslí pěkné věci.

Poslední ráno ve společnosti starostlivé bábušky trávím sám - kluci se totiž hrdinně rozhodli vstanout po 3 hodinách spánku a projít si za dopoledne ještě posledních pár kostelů, které jsme včera nestihli, na mně to ovšem bylo příliš a tak jsem zůstal v budce a snažím se dospávat. Jde to docela těžko, protože bábuška neustále šmejdí okolo a snaží se můj spánek překazit. Když před polednem vstávám, dostávám zato ihned za odměnu snídani - tentokrát však zdarma. Bábuška se opravdu vytáhla: chleba, marmeláda, vajíčko, slanina - to je opravdu přepychová snídaně. Po příchodu kumpánu se již balíme a definitivně naši posmutnělou starostlivou bábušku opouštíme.