Ukrajina - země, kde se čeká (Kamenec Podolský)

Přijíždíme do Kamence Podolského. Náš skvělý průvodce z edice "Lonely planet" se v pasáži o tomto městě zmiňuje o ubytování za 3 dolary na osobu, ze kterého se údajně má "zvedat žaludek". To si rozhodně nemůžeme nechat ujít, a tak se na něj jdeme podívat.

Na první pohled jde o překvapivě komfortní hotel: koberce na chodbách, všude čisto, útulno, umyvadla na pokoji, čistá podlaha i postel a - světe div se! - dokonce i teplá voda ve sprše. A to už je opravdu co říct, to se nám na Ukrajině nestalo snad již téměř nikde jinde! Čekáme tedy pořád někde nějakou skrytou zradu, ale kde nic tu nic. Na pohled druhý sice člověk odhalí toaletu, která je standardně odporná, s tím se ovšem na Ukrajině musí počítat, lepší to tam nebývá. Celkově je to ovšem za 17 hřiven na osobu jedno z nejlepších ubytování, na jaké jsme na Ukrajině narazili.

Ráno vyrážíme na prohlídku města. Kamenec Podolský nezklamal a potvrdil svou pověst jednoho z nejkrásnějších měst Ukrajiny. Zejména zdejší hrad (Turecká pevnost) stojí za návštěvu. Trávíme zde velmi příjemné dopoledne - touláme se po okolí, sledujeme místní cvrkot a nasáváme atmosféru. Babky pasou krávy, ušmudlaní kluci v roztrhaných šatech pobíhají okolo a žebrají peníze, zkrátka všeobecná idylka.

Je poledne a kručící žaludky nás upozorňují, že než budeme pokračovat v cestě, měli bychom se ještě stihnout něčeho najíst. Rozhodujeme se zajít si do nějaké restaurace na oběd. Máme sice již "jen" zhruba hodinu času, ale mylně se domníváme, že to přece na "rychlý" oběd musí bohatě stačit. Jaká naivita!

V restauraci číšnici hned zpočátku upozorňujeme, že opravdu VELMI spěcháme, aby vše zkusila maximálně urychlit. Číšnice chápavě přikyvuje a ujišťuje nás, že jsou OPRAVDU rychlí, že určitě budeme spokojeni. Dáváme si tedy každý nějaké jídlo a začínáme čekat. A to je přesně jedna z chvílí, pro které začínám Ukrajině přezdívat "země, kde se čeká". Čeká se totiž téměř pořád a všude. Když už čekáme na jídlo více než půl hodiny a pozorujeme servírku, jak si to kolem nás šine od jednoho stolu ke druhému tempem přímo hlemýždím a vůbec nevypadá jako někdo, kdo by spěchal, upozorňujeme ji taktně, že za 10 minut musíme opustit lokál. Číšnice se opět chápavě usmívá, ale tím její reakce končí. Její tempo se tím každopádně nemění. Stanovili jsme si přesný čas, v kolik opustíme restauraci stůj co stůj, ať už budeme mít snězeno a zaplaceno, nebo nikoliv. Když se tento čas přiblížil asi na 7 minut, přikolébala se číšnice volným tempem k našemu stolu a rozdala nám naše pokrmy. Všichni jsme si objednali varenniky v domnění, že zkusíme zajímavou specialitu ukrajinské národní kuchyně. Naservírováno nám bylo několik málo kousků jakýchsi obyčejných mrňavých nudlí plněných sýrem a nechutně plovoucích v roztopeném másle. Ukrajinská kuchyně opravdu není nic moc.

Naléhavým hlasem jsme začali číšnici žádat, ať nás urychleně přijde zkasírovat, že už opravdu musíme jít. Se stále stejným chápavým úsměvem se odkolébala k pultu pro náš lístek. Než se s ním vrátila, stihli jsme do sebe naházet všechny nudle a připravit se k úprku na autobus. Lístek nám donesla samozřejmě sečtený pro všechny dohromady, jak je na Ukrajině zvykem. Tentokrát jsme se však ani nepokoušeli ji žádat, aby nám to rozpočítala každému zvlášť a přesně po položkách - trvalo by to jako obvykle minimálně čtvrt hodiny a nadobro bychom tím zablokovali chod restaurace, nehledě k tomu, že na to tentokráte není čas. Platíme jí proto všechno tak jak nám to napočítala, ačkoliv je značně pravděpodobné, že tam udělala nějaké početní chyby a patrně jsme byli i mírně okradeni. Tak to tady zkrátka s cizinci chodí.

Běžíme na autobus. I když - běžíme je možná příliš vzletné slovo pro označení pohybové aktivity, kterou v ulicích Kamence Podolského předvádíme. Obtěžkáni patnáctikilovými Tatrany, s mastnými nudlemi žbluňkajícími v našich žaludcích, vydáváme ze sebe opravdu maximum pro dosažení co nejrychlejšího pohybu, ale běhu se to zřejmě příliš nepodobá. Natřásání, škobrtání a klopýtání jsou asi příhodnější pojmy. Na autobus dobíháme s mírným zpožděním, ovšem nic tragického se neděje, neboť stejně je na tom i autobus sám. Tady se na něco takového jako je přesnost a dochvilnost zjevně nehraje.

Komfort přepravy na této trase zcela odpovídá stavu typickému pro celou Ukrajinu: autobus typu "okurka" je značně dýchavičný, dosluhující motor již zřejmě dávno na svou úlohu nestačí a řidič je tak nucen používat maximálně druhý rychlostní stupeň. Uvnitř je ukrutné vydýchané vedro, okýnka se nedají otevřít, někde zezadu od řvoucího motoru se dovnitř line omamný pach výfukových plynů a prostor pro nohy je zřejmě dimenzován na přepravu osob s tělesnou výškou průměrně asi o půl metru nižší, než je ta moje (193 cm). Vydržet v takovémto dopravním prostředku několik hodin je opravdu úkolem pro vytrvalce.

Dnešním cílem naší cesty je zapadlé provinční městečko Kremenec. Teď večer je zde téměř vylidněno. Budova autobusového nádraží je ze všech stran zabedněná deskama a jízdní řády tady žádné nemají. Městská doprava snad údajně jezdí, ale nikdo neví kdy a nikdo rovněž není schopen nám vysvětlit kam. Zastavujeme si proto taxíka, který nás veze přímo do (patrně jediné) místní ubytovny.

Mladá administrátorka nám nejprve nabízí pokoj pro 4 za 120,- hřiven. To je však částka zcela nepřijatelná, a tak začínáme smlouvat. Administrátorka vypadá vcelku nezkušeně a neprůbojně, a tak se nám záhy po velmi zábavném slovním souboji daří zjistit, že zde mají i pokoje "horší kvality" za 60,- hřiven. Naše smělost nezná mezí a daří se nám částku dokonce usmlouvat na 50,-, Administrátorka je z nás chudinka celá paf, lomí rukama, že si něco takového nemůže dovolit a že to od šéfa slízne, ale nic naplat, jsme neúprosní.

Ačkoliv na to ubytovna zvenku nevypadá, je to tady opravdu komfortní. Ten "horší pokoj" za 50,- je zatím tím nejlepším ubytováním, jakého se nám na Ukrajině dostalo a je docela dobře srovnatelný s našimi ubytovnami střední kategorie. Vše je čisté, sprcha a kupodivu i záchod (!) docela civilizované a dokonce teče i teplá voda! Něco takového je potřeba si vychutnat, protože by to mohlo být na dlouhou dobu naposledy...