Nasáváme atmosféru Kyjeva

Sedím na konári a je mi dobre. Podvečerní slunce venku příjemně hřeje a lahvový Oboloň uvnitř příjemně chladí. Včerejší ponurá nálada je tatam a park v centru Kyjeva, ve kterém se právě nalézám, přímo vyzývá k lenošení a poklidnému rozjímání. Mám za sebou rušný den, vždyť jsme dnes stihli obejít většinu kyjevských krás a pamětihodností, a tak je troška odpočinku na místě. Opustil jsem kumpány, kteří si šli, nedbajíce únavy, prohlédnout ještě jakousi zdejší galerii, a upřednostnil jsem relax v parku a nasávání místní atmosféry a místního piva.

A musím říct, že obojí je velmi příjemné. Vlídný pocit klidu a míru se rozlévá v mých žilách a já cítím, jak místní atmosféru úplně hltám, jak mne celého přímo prostupuje. Okolo se prohánějí skotačivé děti, při hře na honěnou se pletou pod nohy důchodcům, šinoucím se pěšinkama parku na odpolední procházce, a nic nedbají na jejich okřikování ať neběhají po trávě a na varovně zdvižené hůlky. Tu a tam projde kolem cupitající malinký poník, vydělávající svému šťastnému majiteli tím, že vozí na zádech sem a tam děti majetnějších měšťanů. Všude je klid, ptáčkové štěbetají, koruny stromů konejšivě šumí a vzduchem se line příjemná vůně z nedalekého stánku. Sličné děvy v tradičních krojích tam lákají okolojdoucí na čerstvé, voňavé a křupavoučké palačinky. V protilehlém koutě parku je tichý plácek, kde skupina přemýšlivých dědečků tráví svůj čas nad partií šachů. Dědečků je tam snad padesát a své činnosti se věnují tak zaníceně, že lidé korzující parkem okolo nich našlapují mimořádně potichu, aby je nerušili v jejich hloubání.

Ze snění mne vytrhuje chraptivý hlas, dožadující se pozornosti. Otevírám oči a vidím jak přímo přede mnou stojí otrhaný bezdomovec, v ruce tašku plnou cinkajících prázdných flašek, šermuje rukama a skuhravě o cosi žadoní. Po chvilce mi dochází, že má nejspíše zálusk na poloprázdnou lahev v mé ruce. Když se tak rozhlížím kolem sebe, vidím že všude okolo sedí na lavičkách jedinci věnující se obdobné činnosti jako já. Lahváč nechybí v ruce snad žádnému návštěvníkovi parku, od mladých milenců, až po zmiňované důchodce. Procházka zelenou oázou klidu s lahví Oboloně v ruce je zde zřejmě velmi oblíbenou kratochvílí. Je to konec konců jev, který je možno pozorovat nejen na Ukrajině, ale i třeba v Bělorusku či Rusku. Neexistence restauračních zařízení přijatelné cenové kategorie nutí chudé místní obyvatele konzumovat své oblíbené alkoholické nápoje v parcích a na ulicích. Hlavní kyjevský bulvár Chresčatyk se ve večerních a nočních hodinách lidmi sosajícími pivo z lahví přímo hemží. Svou živnost si na tom čile založily i "babky kořenářky", které však v ulicích velkoměsta neprodávají koření, ale široký sortiment alkoholických nápojů, zejména piva a vodky. Dvacet až třicet druhů piva na jednom stánku není výjimkou.

Bezdomovec sbírající prazdné lahve je proto v takovémto parku velmi užitečným tvorem, je to něco jako mraveneček v lese (těžkou třísku nese), který se stará o odklízení nejrůznějších zbytků a poskytuje tak svému okolí nenahraditelnou službu čističe a uklízeče. Nebýt něj, park by byl nepochybně plný prázdných lahví, ale takto je zde krásně čisto a útulno. Mohutným lokem proto dopíjím zbytek piva a lahev bezdomovci beze slov předávám, zaslouží si ji. Doufám že si za utržený peníz pořídí něco hezkého na sebe.

Po návratu kumpánů se pomalu vydáváme na cestu zpět na ubytovnu, zážitků bylo dnes až nad hlavu a navíc se těšíme po několika dnech na teplou sprchu, kterou nám včera slíbil správce hotelu. Těšíme se ovšem marně. Na hotelu se samozřejmě dozvídáme, že teplá voda stále neteče. Po chvilce našeho rozhořčeného spílání a handrkování se správcem se dozvídáme, že "oni za to vůbec nemůžou", že je zcela mimo jejich síly s tím něco udělat, poněvadž to prý snad je jakýsi úsporný systém zavedený v celém městě - každá městská část, či snad přímo každý blok domů, má k dispozici teplou vodu na přesně stanovený časový úsek, pak je teplá vypnuta a puštěna zase někomu jinému. Jak báječně úsporný systém! Bohužel se však časový plán pouštění teplé vody (stejně jako všechny časové termíny na Ukrajině) příliš nedodržuje, a tak zůstává otázka, kdy poteče teplá voda, velkou neznámou. Nejlepší je zřejmě celé dny číhat u sprchy a čekat na příval teplé vody.

Bereme tedy zavděk sprchou studenou, člověk si tady holt nemůže příliš vybírat. Ti Ukrajinci musí být ale neuvěřitelně otužilí lidé, sprcha je opravdu jako led. Jsme však nuceni se naučit v ledové vodě nejen sprchovat, ale i prát prádlo, což rovněž není žádná legrace, máte-li k dispozici místo pracího prášku jen žíravé mýdlo Lanza za 8,50 Kč.

Ráno se balíme, opouštíme ubytovnu a vyrážíme obejít posledních pár památek Kyjeva - chrám sv. Sofie, Andrejskou katedrálu a kostely ve čtvrti zvané Podil. Jsou to památky opravdu nádherné, zvláště kostely nedaleko chrámu sv. Sofie, naproti jezdecké sochy Bohdana Chmelnického, jsou mistrovským dílem. Patrně nic se však nevyrovná našemu největšímu zážitku z Kyjeva, kterým byla včerejší návštěva chrámového komplexu zvaného "Kyjevsko-Pečorská lávra". Je to rozlehlý areál plný chrámů, kostelů, zvoniček a jiných svatostánků, obdobný jako jsme viděli už v Počajivu. Přeci jen se však nachází v hlavním městě a ne v zapadlé vesničce tak jako Počajiv, takže je ještě o něco honosnější a majestátnější. Je zde i několik muzeí a výstav a areál je natolik rozlehlý, že jeho kompletní prohlídka zabere minimálně půl dne.

Pravoslavná architektura je zde naprosto ohromující a všechny budovy jsou vzorně opravené a renovované, vše se jen blyští novotou. Všude samá zlatá korouhvička a barevná nástěnná malba. Po areálu se pohybují popi v černých hávech, vousy i vlasy až po pás, těžké zlaté kříže na prsou, a celou "lávru" prostupuje atmosféra mocného majestátu pravoslavné církve.

Místní specialitou je navíc rozsáhlý komplex podzemních chodeb, o kterém se v průvodci "Lonely Planet" píše, že "člověka s klaustrofobickými sklony tam nic dobrého nečeká". Já sice klaustrofobií netrpím, avšak poté, co mi jakýsi kněz před vstupem do podzemní chodby vtiskl do ruky tenoučkou svíčku a zapálil ji, zmocnila se mne mírna úzkost. A poté, co jsem vkročil do temné chodby, široké a vysoké jen tak tak abych se tudy protáhl, udělal jsem pár kroků po strmých schodech svažujících se do hlubin, ztratil jsem z dohledu vchod a octnul jsem se v těsné černočerné kobce, osvětlované jen chabým světélkem plápolající svíčky, ztratil jsem hlavu a dal jsem se na zbabělý úprk zpět ke vchodu. Kumpáni, kteří měli více odvahy než já, mi později vyprávěli, že se dole po několika desítkách metrů chodba rozšiřuje a ústí do několika prostorných místností, které knězům slouží jako modlitební a meditační místa, a ještě o něco dále je pak chodba tak akorát široká, aby se tam kromě procházející postavy vešly ještě rakve, ve kterých jsou po stranách chodby uložena mumifikovaná těla mrtvých významných mnichů. Brr, žádná procházka růžovým sadem to jistě nebyla.