Bábuška-důvěřivá (Gurzuf)

Po několika hodinách spánku na nábřeží jsem se přeci jen vzchopil a došel k nejbližšímu taxíku, který mne zavezl až do kempingu. Celé dopolene jsem pak strávil hlubokým spánkem spravedlivých, stejně jako mí kumpáni, kteří se zpět vrátili jen krátce přede mnou. Naše vyčerpané organismy nám povolují probrat se z mdlobného spánku až v 1 hodinu odpoledne.

Urychleně se balíme a opouštíme kemping. Na nádraží si dáváme batohy do úschovny a jdeme naposledy na místní pláž, užít si alespoň jednou trošku toho koupání. Večer máme vplánu přesunout se do nedalekého Gurzufu, tam někde přespat, ráno si to tam trošku projít a během dopoledne se vrátit zpět do Jalty, odkud nám jede autobus do Feodosie. Když se však vracíme na nádraží, zjišťujeme, že úschovna zavazadel už má zavřeno a své batohy tak získáme zpět nejdříve zítra ráno. Teď nám tedy zřejmě nezbude nic jiného, než jet do Gurzufu jen tak, bez zavazadel, a doufat že seženeme nějaké ubytování, kde nebudou potřeba spacáky.

To se nám kupodivu daří - po příjezdu do Gurzufu sice nejprve bezmocně bloumáme sem a tam po nábřeží (vyznačujícím se shodnými rysy jako to v Jaltě) bez jakéhokoliv náznaku možnosti ubytování, ale brzy nás místní usedlíci směrují na to správné místo, kde můžeme sehnat levně nocleh. Je to malé náměstíčko, na kterém se kumulují místní bábušky. I teď, ve večerních hodinách, jich tam pár zevlovalo, a tak netrvalo dlouho, slovo dalo slovo a ocitáme se v bytě u sympatické bábušky, spolu ještě s dalšími dvěma mladými zahraničními turisty, aby byla kapacita bytu zcela naplněna. Dokonce byla kapacita zřejmě ještě o něco překročena, protože jsme si nejprve museli do pokoje nastěhovat rozkládací postel z vedlejší místnosti, což nebyl vůbec úkon z jednoduchých, protože jsme kvůli tomu museli přestěhovat ještě dalších několik kusů nábytku. Bábuška se jenom smála: "fiskultúra, málčiki, fiskultúra! (tělocvik, chlapci, tělocvik!)". Odevzdali jsme jí každý 3 dolary, ona nám předala klíče od bytu a sama odešla spát někam jinam.

Jak jsme zjistili později, fenomén "nocleh u bábušek" je na Ukrajině jevem více než běžným a je to skutečně jedna z nejlepších možností jak zde získat poměrně dobré a levné ubytování. Tato bábuška však byla jediná, která nás nechala ve svém bytě o samotě. Je až s podivem, jakou měla důvěru v to, že se s jejím bytem takto nic nestane. Nám to však samozřejmě maximálně vyhovovalo - alespoň jsme se nemuseli strachovat o to, že bychom někoho rušili, když jsme se nad ránem vraceli z další procházky po nábřežích, která opět nebyla vůbec krátká. Guljáli jsme a guljáli, popíjeli pivečka a nasávali místní pohodovou atmosféru, dokonce jsme se jednou odhodlali navštívit i diskotéku.

V průběhu posledních dnů jsme zjistili, že Krym se v mnoha věcech dost zásadním způsobem odlišuje od zbytku Ukrajiny - většinu obyvatelstva zde tvoří Rusové, mluví se zde výhradně rusky, ukrajinština je slyšet opravdu jen málo, hřivnám se tady pořád zatvrzele říká rubly, ale hlavně - hlavně tady lidé chodí čistě oblečení, upravení a navonění a po typické ukrajinské chudobě a ošuntělosti není nikde ani památky. A to je taky přesně to, co jsme si mimořádně intenzivně uvědomili, když jsme vkročili na první diskotéku. Stačilo se jen rozhlédnout okolo - všude samé vyfintěné modelky a nagelovaní uhlazení voňaví kulturisté, tedy společnost, do které naše trojice otrhaných bídníků ani trochu nezapadá. Vypadáme spíše jako skupinka potulných žebráků a smrdíme jako stádo krav.

Diskotéka je plná lidí, na parketu to jenom vře, někteří hošani si sundávají trika a mávají s nimi nad hlavou, prostě panuje všeobecné bujaré veselí. I přes všechnu tu vřavu si tady však připadáme příliš moc jako pěst na oko, a tak se rozhodujeme toto místo raději opustit. Neodradí nás od toho ani zábavný chlapík, který si u nás svým zjevem ihned vysloužil přiléhavou přezdívku Muž-Slunečnice. Dal se se mnou do řeči u baru, kde jsem vedle něj stál ve frontě, a vedli jsme spolu velmi zajímavou a podnětnou diskusi na téma, zda ten velký ohavný brouk, sedící na kraji barového pultu, je saranče nebo šváb a zda je to snad místní maskot, symbol diskotéky. Mé odhodlání odejít pak utvrdil barman, který mi s pokrčením ramen místo drobných nazpět vtisknul do ruky žvýkačku. Patrně ten dobrý muž pouze neměl drobné, ale já jsem se jako správná potrefená husa v tu chvilku cítil docela dotčen a měl jsem jej za neobyčejného hrubiána.