Je to drsný kraj (Rachov,Černivci)

Malé ukrajinské městečko Rachov na úpatí Karpat. Stojíme na místním autobusovém nádraží před tabulí s jízdním řádem, tři čeští turisté s mapou v ruce, a kombinujeme možné varianty další cesty.

Pietro: "Tak se zdá, že všechny rozumné spoje nám už dneska ujely. Příště si budeme muset rozmyslet, jestli spát do 11 hodin."

Já: "Podle mapy to vypadá, že jediný způsob, jak se odsud ještě dnes dostat, je autobusem přes Kolomyju na Černivci. Ten odjíždí až v 11:10. Kolik je vlastně hodin?"

Pietro: "11:10."

Já: "A sakra"

Radek: "Támhle je! Rychle! Chyťte ho!"

Autobus s nápisem "Černivci" se zrovna nedaleko od nás rozjíždí. Zběsile se za ním vrháme a máváním jej zastavujeme. Nechceme tvrdnout v této díře další celý den. Autobus je našlapaný až po strop, ale řidič přesto kýve, že nás ještě může přibrat. Sdělujeme mu česko-rusko-ukrajinsky, že ovšem bude muset minutku počkat, protože si ještě musíme skočit do ubytovny nad nádražní halou pro batohy. Vypadá to kupodivu, že mu to vůbec nevadí. A nebo nerozumí a jen kýve. Těžko říct. Pro jistotu si však odvážně stoupám před kola autobusu, aby nám nemohl odjet, a doufám, že nám opravdu rozuměl. Radek s Pietrem mezitím utíkají pro naše batohy. Stojím v blátě před autobusem a z kapsy trenýrek mi čouhá zubní kartáček a pasta, které jsem si s sebou vzal ven v naději na nalezení tekoucí vody, po které v ubytovně samozřejmě není ani stopy. Lidé, namáčknutí v autobuse na skla, na mně zírají a všichni trpělivě čekají. Upřeně sleduju řidičovu ruku na řadící páce a s každou další minutou rapidně stoupá ohrožení mého života. Představa smrti pod koly autobusu na nádraží v Rachovu není vůbec příjemná. Po nekonečných 5 minutách kluci konečně přibíhají a zachraňují mne. Uff. Lidé se pořád zdají překvapivě klidní. Na "drobná" zpoždění jsou tady zřejmě všichni zvyklí. Dovnitř "nastupujeme" tím způsobem, že svými obřími batohy vyvíjíme silný tlak na pasažéry ve dveřích, zatlačujíce je tak dovnitř a vytvářejíce volné místo pro naše tělesné schránky za cenu zvýšené komprese v celém autobuse. Opět se nám tak podařilo prakticky dokázat platnost známého matematického zákona, který říká, že když je v autobuse n pasažérů, vejde se jich do něj právě n+1, a to pro všechna n od 1 do nekonečna. Cestující ještě pořád vypadají, že jim to nikterak nevadí a klidně si visí na svých místech.

A začíná ďábelská jízda. Stav ukrajinských silnic způsobuje značné otřesy našeho dopravního prostředku, které se flegmatický řidič ani v nejmenším nesnaží zmírnit opatrnou či pomalou jízdou. Právě naopak. Brzy cítím, že ten mírně páchnoucí, nazelenalý salám, který jsem ráno stihl posnídat, nebyl zřejmě tím pravým ořechovým pro můj strádající organismus a že zřejmě ani salámu se v mém organismu ani za mák nelíbí a mohl by se brzy snažit dostat se zpátky ven. To se sice naštěstí nestalo, nicméně stav nausey po celou dobu strastiplné jízdy trvá. Kumpáni mají problém jiný, leč v důsledku podobný, poněvadž se na rozdíl ode mne nestihli ráno nasnídat vůbec, a tak po celou dobu naší mnohahodinové jízdy trpí svíravými křečemi hladových žaludků.

Autobus staví za každou druhou zatáčkou a na každé zastávce začne v autobuse docházet - jakoby někdo vydal známý pokyn "škatule škatule hejbejte se!" - k velmi zajímavým přesunům pasažérů, a to tak, že zpravidla ti, co jsou nejdále a nejhlouběji v útrobách autobusu, se snaží stůj co stůj dostat se po hlavách okolostojících z autobusu ven a naopak několik zoufalých jedinců, stojících před autobusem, se snaží tímtéž způsobem dostat dovnitř. Těch druhých je přitom zřejmě vždy více, neboť komprese v celém autobuse s každou další zastávkou citelně narůstá.

Vzhledem k absenci vhodných držadel začínám záhy jakožto pasažér se vzácně stabilizovaným postojem, způsobeným tím, že dosáhnu až na strop a jsem o něj pravou rukou vzepřený - aniž bych o to nějak zvlášť stál - plnit funkci jakéhosi prodlouženého madla všem pasažérům, deroucím se okolo mne ven či dovnitř. Tuto zábavnou hru mám mimořádně ztíženou tím, že si nemohu ruce vyměnit, neboť v levé ruce držím igelitovou tašku s chlebem a taštičku s hygienickými potřebami, které mi kumpáni při úprku na autobus nestihli sbalit do batohu. Stálý tlak lidských těl v celém autobuse, způsobený zmiňovanou kompresí a vysokou hodnotou n, způsobuje, že uvedené předměty, jež třímám v levé ruce, je zhola nemožné přemístit na pravou stranu mého těla tak, abych je mohl chytit pravou rukou a vystřídat ji levou a tak mi nezbývá, než se stále stropu přidržovat rukou pravou a doufat, že jí dlouhodobé odkrvení nezpůsobí nějaké trvalé následky. Nejzvláštnější na tom všem je ale to, že kromě nás tato situace zjevně nikoho nejen nepřekvapuje, ale ani nijak nerozčiluje a nevyvádí z rovnováhy. Lidé se cpou jeden přes druhého dovnitř a ven, šlapou si po nohách a i přes tento veletěsný fyzický kontakt se stále mírumilovně usmívají. Mám pocit, že v České republice by si bývali už dávno vzájemně přinejmenším pěkně vynadali.

Sláva! Konečně čerstvý vzduch. Nekonečná, několikahodinová pekelná jízda na stojáka v přeplněném autobuse je za námi. S úlevou si procvičujeme ztuhlé údy a volně dýcháme. Nacházíme se na autobusovém nádraží ve městě Černivci, kde se ovšem nehodláme déle zdržet a chceme pokračovat do Kamence Podolského. Záhy ovšem zjišťujeme, že tímto směrem již dnes žádný autobus nejede. Zkusíme tedy ještě vlaky.

Vyhladovělí kumpáni se vrhají na první (a v okolí i jediný) pouliční stánek s občerstvením - prodávají voňavá grilovaná kuřata. Stánkař ovšem jejich nadšení mírní - "Prodáváme kuřata jen vcelku. 25,- hřiven." Tato částka se jim ovšem moc nezamlouvá, a tak se začínají hlasitě a neodbytně dožadovat koupě pouhé čtvrtky.

"Ksakru! To je přeci v každé civilizované zemi úplně normální, že se prodávají kuřata po částech. Kdo by na ulici spořádal celé kuře?" rozčiluje se Pietro.

Jenomže sytý hladovému nevěří.

"A otkúda vy?" ptá se podezřívavě stánkař.

"Z Čechii."

"Tak tady nejste v Čechii, tady jste na zkurvené Ukrajině" komentuje bodrý stánkař výstižně naši situaci. Raději si tedy na kuře necháváme zajít chuť a jdeme na trolejbus, k vlakovému nádraží by to údajně mělo být jenom pár zastávek. Trolejbus ovšem přijíždí naprosto fatálně narvaný lidma, takže nemáme nejmenší šanci se do něj s našima velkýma Tatranama na zádech dostat. Čekáme tedy na další. Situace se opakuje. Po vzoru otrlejších cestujících se tedy pokoušíme vyvinutím značného tlaku na cestující ve dveřích dostat se dovnitř. Nakonec se nám to přeci jen daří a teorie o tom, že do jakéhokoliv dopravního prostředku se vždy vejde n+1 cestujících je opět potvrzena.

Trolejbusem se začíná prodírat konduktorka, ovšem komprese je natolik vysoká, že ani někdo s takovou zkušeností v prodírání, jako je ona, nemá žádnou šanci pohnout se z místa. Začíná tedy vykřikovat na celý trolejbus své výzvy přistoupivším cestujícím, aby zaplatili. Většina jich kupodivu opravdu této výzvy uposlechla a začínají po okolostojících posílat konduktorce peníze. Stojím na značně strategickém místě, takže většina peněz jde přeze mně. Divím se, že se nikdo nebojí, že by se peníze mohly po cestě "ztratit". Je obdivuhodné, jakou v takovém velkém městě mají lidé k sobě důvěru. Myslím, že v tomto bychom se od nich mohli dost učit.

Na nádraží zjišťujeme, že vlak už našim směrem dnes taky nejede. Prekérní situace. Jedeme tedy zpět na autobusové nádraží (situace v trolejbuse je naprosto stejná, jako při cestě tam) v naději, že se nám podaří nějak se vecpat - třeba i jen na stojáka - do některé z vyprodaných dálkových linek na Kyjev, které přes Kameněc Podolský projíždějí. Když však vidíme, že podobný nápad jako my má zjevně i spousta dalších cestujících a že autobusy odjíždějí natolik nacpané, že řidiči (potažmo jejich "administrátoři") odmítají přijmout i spousty shrbených stařenek, prosících o slitování ve jménu svých hladových plačících dětí, dochází nám pošetilost našeho počínání a od tohoto záměru upouštíme.

Podle zklamaných výrazů ve tvářích a obrovských Tatranů na zádech nás bystře odhalil nedaleko číhající taxikář, jakožto vhodnou "kořist". Za odvoz do místa určení nasazuje částku 20,- USD, daří se nám ho ukecat pouze na 18,- USD.

Pořád hustě prší a náš VW Passat se řítí po děravých cestách až příliš zběsilou rychlostí. Ve městě nám odmítla jakási dodávka dát přednost v jízdě, ovšem náš taxikář ustoupit rovněž nehodlá. Projíždí zatáčku v plné rychlosti a jedeme s dodávkou bok po boku. Začínáme chápat, proč sovětští stavitelé budovali tak široké cesty. Náš taxikář ještě několik set metrů s dodávkou soutěží v tom, kdo se udrží v jízdním pruhu a kdo bude nucen ustoupit. Auta se na sebe natlačují, dodávka postupně vyhrává, přeci jen je větší. Řadíme se za ni a taxikář kleje.

Je to drsný kraj.