Noc v klášteře (Mežirič)

Mežirič. Mrňavá, Bohem zapomenutá vesnička na samotném konci světa. Jdeme pěšky k nedalekému klášteru. Asfaltová cesta zde končí a s ní i poslední vzpomínka na civilizaci. Krávy, ovce, kozy, děti pobíhající okolo i babky, pasoucí na louce koně, všichni na nás nevěřícně hledí ve strnulém úžasu a když mizíme za obzorem, nejspíše si jen pomyslí, že se jim to jen zdálo a nerušeně pokračují dále ve svých činnostech. Čas se zde zastavil.

Přicházíme ke klášteru. V zapadajícím slunci je opravdu nádherný. Celý je krásně opravený, nástěnné malby ještě ani nestačily vyblednout, každá korouhvička se leskne novotou a celkově působí velmi příjemným dojmem. Všude okolo je naprostý klid, rušený jen občasným zaržáním koně či vzdáleným štěkotem psa. Procházíme se okolo vnějších hradeb a fotíme. Pak se odhodláváme vkročit i za bránu. Nikde ani živáčka. Odkládáme tedy batohy a procházíme se po areálu kláštera. Náhle nás však z rozjímání vyrušil přísný káravý hlas. Blíží se k nám důstojný pop v černém hávu, mohutný hustý šedivý fous pokrývající téměř celou hruď a sahající až po pás, stříbrné dlouhé vlasy rozpuštěné na zádech. Jde z něj opravdový respekt. Je to s velkou pavděpodobností samotný "báťuška" tohoto kláštera. Podezřívavým hlasem se nás táže, co zde pohledáváme. Vysvětlujeme mu, že jsme turisté a chtěli jsme si jenom prohlédnout klášter a udělat si pár fotek. Báťuška chápavě přikyvuje a zdá se, že jej to trošku uklidnilo. Navrhuje nám, zda bychom si nechtěli prohlédnout i interiér kostela. Nadšeně přikyvujeme, taková příležitost se nám jen tak nenaskytne.

Báťuška tedy odkudsi vytahuje obrovský železný klíč, vede nás ke kostelu, odemyká hlavní bránu a jde s námi dovnitř. Interiér kostela je ohromující a zároveň uklidňující. Všechno je velmi pečlivě upraveno a nazdobeno, je vidět, že zdejší mniši se o svůj svatostánek starají s mimořádnou péčí. Možná je to dáno tím, že v tomto klášteře vlastně žijí a žijí zde s velkou pravděpodobností značnou část svého života, což mi připadá dost nepředstavitelné. Znamená to v podstatě, že nikdy nepoznali nic jiného, než je tento klášter a jeho přilehlé okolí, že nepoznali svět, neznají televizi, nejezdí autem, neví jak to vypadá ve velkých městech, neví jak to vypadá v jiných zemích, neví jak vypadá opravdový život. Ale možná je to právě naopak. Možná jsou to právě oni, kdo ví jak vypadá opravdový život, oni poznali Boha a ví toho možná o světě více, než my se všema našima školama a zkušenostma světoběžníků.

Naše kroky se s mohutnou ozvěnou rozléhají kostelem a do toho zaznívá báťuškův klidný důstojný hlas. Začíná nám vyprávět o pravoslavné církvi, o jejích prapůvodech a její nadřazenosti všem ostatním křesťanským církvím, které z ní vyrůstají, tak jako větvě vyrůstají z kmene stromu. Vypráví o tom, že hlavou pravoslavné církve je Ježíš Kristus, tak jak to praví Bible, a nikoliv Papež, který je "pouze" hlavou jedné větve křesťanské církve, a to církve římskokatolické. Dále vypráví o tom, co všechno je v tomto kostele k vidění, kdo je vyobrazen na které ikoně, k čemu slouží která svíčka, jak funguje obrovský dvanáctihlavý sesuvný lustr a spousty dalších zajímavých informací. Je veliká škoda, že mu nerozumíme úplně všechno, neboť je to velmi poučné. Postava rozevlátého fousatého kmeta, stojící na piedestálu pod oltářem v prázdném kostele, zboku ozářená několika paprsky zapadajícího slunce a se vztyčeným ukazovákem kážící v melodické Ruštině o Boží prozřetelnosti, se mi navždy vryla do paměti. Ačkoliv se nikdy patrně nestanu křesťanem, pochopil jsem, že v náboženství je dost nahromaděné moudrosti na to, abych jej měl navždy v hluboké úctě. Báťuška se nás v jednu chvíli mezi řečí zeptal, jaké je naše náboženské vyznání. Bylo nám v tu chvíli značně trapné říct, že jsme bezvěrci, a tak jsme zalhali, že římskokatolické. Myslím si však stejně, že tento moudrý muž byl dosti vnímavý na to, aby si povšimnul, že se při vstupu do kosetla nikdo z nás nepokřižoval a ani nijak jinak se neprojevujeme jako příliš nábožensky založení lidé.

Po skončení prohlídky kostela je již venku tma a báťuška se nás zeptal, kam teď hodláme jít a zda máme kde hlavu složit. Po pravdě tedy odpovídáme, že nemáme, ale že si někde venku můžeme postavit stan a nějak si už poradíme. Tu nám báťuška navrhl, jestli bychom nechtěli přespat u nich v kláštěře. Nějaká místa by se prý pro tři znavené poutníky určitě našla. Po chvilce váhání nabídku přijímáme, neboť něco takového zřejmě již nikdy nezažijeme. Báťuška nás tedy vede do malého domečku vedle kláštera, kde v jedné místnosti bydlí jakýsi mnich a ve druhé místnosti jsou tři prázdné postele, pro nás jako stvořené. Ještě než nás ovšem opustí, oznamuje nám, že pokud bychom měli zájem, mohli bychom se dnes v noci zúčastnit vzácné události. Bude se prý totiž konat velká noční liturgie, která má trvat od půlnoci zhruba do 3. až 4. hodiny ranní a která je významnou náboženskou událostí. Nevíme sice přesně, co to vlastně znamená, nicméně dychtivě přikyvujeme, že určitě přijdeme, neboť jsme na to velmi zvědaví. Báťuška odchází a my se zabydlujeme. Místnost je nevětraná a vlhká, takže matrace a peřiny jsou značně navlhlé, ale to nám v tuto chvíli vůbec nevadí, máme přeci své spacáky a za tu hromadu výborných zážitků to rozhodně stojí. Dáváme si něco málo k snědku, oplachujeme se ve vědru stojícím na chodbě a netrpělivě čekáme, až přijde půlnoc.

O půlnoci vyrážíme na liturgii. Radek zůstává na pokoji, zřejmě něco špatného snědl, a tak jde raději spát. My s Pietrem přicházíme ke kostelu, ze kterého již slyšíme linoucí se hlasy. Všude okolo je černočerná tma, kostel je osvětlen jen několika malými svíčkami. U oltáře stojí jeden kněz a rytmickým hlasem předčítá jakési verše. V kostele je přítomno i několik bábušek z vesnice, které s rukama sepnutýma na prsou nepřítomně hledí do tmy a v pravidelných intervalech si křižují. Vypadá to, že jsou úplně u vytržení. Rytmické předčítání se rozléhá po kostele, sporé osvětlení dává vyniknout všudypřítomné okolní temnotě a vytváří tak zajímavou atmosféru, velmi příznivou vyvolání extatického stavu. Rytmus předčítání se mírně, téměř nepostřehnutelně zrychluje. Zhruba za každým dvacátým veršem se zezadu ze zakristie ozývá předčítajícímu sborová odpověď chóru hlubokých hlasů. Babky v pravidelných intervalech střídají jedno pokřižování, tři pokřižování, normální poklonu a hlubokou poklonu k zemi. Nedělají to ovšem v tomto pořadí, ale pokaždé jinak, avšak vždy naprosto synchronizovaně. Všechny přesně vědí, na kterém místě a kolikrát se pokřižovat a na kterém se poklonit. Vypadá to, že snad znají celé to čtení nazpaměť. Tu a tam se odkudsi vynoří další kněz, aby zhasl tu či onu svíčku a naopak jinou zase zažehl. Pak je chvilinku pauza, načež se ze zakristie vynoří asi deset knězů, seřadí se do dvou řad naproti sobě a hlubokými hlasy začínají zpívat náboženské písně. Když skončí, opět se vrátí do zakristie a obřad pokračuje tak jako předtím.

Stojíme tam asi hodinu a půl. Počáteční fascinace tímto zajímavým obřadem opadá a ozývá se únava. Přeci jen už toho dneska máme za sebou dost. Pomalu se tedy obracíme a chystáme se k odchodu. U vchodu se však setkáváme s báťuškou, který zřejmě celý obřad sleduje zezadu z tmavých míst kostela a nenechal by nás jen tak utéct bez rozloučení. Dává nám ještě několik kázání a rad na rozloučenou a pak už konečně jdeme spát, naplněni zcela novými a úžasnými pocity, které nám tento nabitý den přinesl.