Teprv v noci, nad ránem, je pravý kumpán kumpánem!

A pak už jenom "guljájem a atdychájem" (procházíme se a odpočíváme). To je taky jak se zdá jediná aktivita, kterou lze v těchto končinách vyvíjet a kterou zde rovněž všichni hojně a s vervou vyvíjí. Celá krymská riviéra je přímo přeplněná lidmi, jejichž jedinou touhou se zdá být nekonečné procházení po nábřeží, jen tu a tam přerušené chvilkovým posezením v baru. Přidáváme se tedy k této procházející se mase a téměř celou noc neděláme nic jiného, než že se celé kilometry procházíme, tu a tam si někde odskočíme na chvilku sednout někam na pivo či na vodku, ale ihned zase vstáváme a pokračujeme v chůzi pořád dál a dál, v honbě za ještě lepšími a zajímavějšími hospodami, bary a diskotékami. Kolik kilometrů jsme za tu noc nachodili a kolik piv a vodek jsme za tu dobu vypili, se již nikdy nedozvíme, ale málo to určitě nebylo.

Z koloběhu neustálého guljání a popíjení mne vytrhuje až poznání, že se mi v tom víru jaltského nočního života kdesi ztratili mí kumpáni. Těžkou hlavu si z toho ovšem rozhodně nedělám, však já se neztratím. "Teprv v noci, nad ránem, je pravý kumpán kumpánem!", zní mi v hlavě podivný rým, bůhví kde se tam vzal, a mířím rozšafně k nejbližšímu baru. Že bych měl v sobě doposud neobjevené básnické sklony? Místní vodka zřejmě dokáže v člověku vzkřísit schopnosti netušené. Dopíjím další pivo, opouštím bar a zvesela si broukaje svůj báječný rým, nerušeně pokračuji v koloběhu. Vytrvale střídám jeden bar za druhým a pozoruji jak rostoucí hladina alkoholu v krvi snižuje jistotu mého kroku, stabilitu chůze, přímočarost pohybu a celkové tempo pohybu po nábřeží. Tento pozoruhodný jev mi přijde nadmíru komický a vůbec celé procházení se mi začíná jevit čím dál tím zábavnější. Že jsem si toho dříve nevšiml, jaká je to všechno ohromná legrace?

Zničehonic se zastavuji a s údivem zjišťuji, že začíná svítat, davy guljajících rekreantů znatelně prořídly a okolo se motá už jen pár posledních zoufalých opilců. Je možné že ta noc tak rychle uběhla? A kde to vlastně jsem? Jak se dostanu zpět do kempingu?

Na hloupé úvahy však právě teď nemám čas, neboť se začínám věnovat naprosto fascinujícímu úkazu, kterým je východ slunce nad Černým mořem. Jsem jím natolik okouzlen, že vytahuji fotoaparát, ve kterém jsem doposud tak šetřil filmem, a cvakám jeden snímek za druhým. Celkem jsem za oněch pět minut vyplýtval asi patnáct fotek v domnění, že za ně nepochybně jednou získám nějaké významné umělecké ocenění. A jak tak zírám do vycházejícího slunce, začínají se mi nezadržitelně klížit víčka, zmáhá mne nepřekonatelná únava a po chvilce marného souboje s přicházejícím spánkem se nořím hluboko do říše Morfeovy.

Ze spánku mne vytrhává podivný šramot. Co to může být? V žádném případě se mi nechce zdvihat olověná víčka, a tak jen naslouchám. Zvuk je velmi, velmi blízko, je dokonce někde přímo vedle mně. Pojednou cítím, jakoby se mně něco dotklo. Otevírám oči a překvapením málem vykřikuji. Nade mnou se sklání jakási podivná postava a rukou šátrá po mém boku, v místě kde mám svou kapsičku s pasem a s penězi. Je to mladík menší rachitické postavy, zarostlý, rozcuchaný a celkově ošuntělý a zbědovaný, jehož tvář o něm jasně prozrazuje, že příliš mnoho rozumu nepobral a mentálně se nachází někde snad až na samém okraji demence. Vyskakuji na nohy, zaujímám bojovný postoj a hlubokým chraplavým hlasem začínám na adresu zlotřilce chrlit jednu nadávku za druhou. Přestože nevypadá příliš bystře a jazykově nadaně, má mimika a výhružný tón hlasu jsou zřejmě natolik výmluvné, že je mu smysl mých slov dostatečně jasný a bere nohy na ramena. Srdce mi ještě chvilku buší rozčilením, ale ošuntělec v bezpečné vzdálenosti mizí za rohem, a tak mne po chvilce znovu zmáhá únava a uléhám zpět na svou lavičku.

Dávám si ještě nějakou chvilku pozor, abych neusnul a pozorně naslouchám. Zatímco jsem spal, příliv musel zvednout hladinu moře natolik, že zaplavila celé molo a voda teď sahá až těsně k mé lavičce, po celé šířce nábřeží je několik centimetrů vody. Vtom náhle slyším - neuplynulo ani pět minut - cachtavý zvuk, prozrazující pomalé, opatrně se blížící kroky. Je to vůbec možné? Tato zkrachovalá existence, ten houmlesák, úchylák a idiot, se odvážil vrátit se zpět a šátrá znovu po mé kapsičce! Buďto jsem vypadal opravdu hodně podnapile, nebo je ten člověk naprostý magor a ignorant. Řekl bych, že bé je správně. Vyskakuji, chytám jej za šátrající ruku a hrozivě se rozmachuji pěstí. Zlodějíček zoufale vykřikuje, vyškubává se mi z ruky a s panickou hrůzou v očích dlouhými přískoky prchá pryč. Ještě dlouho vidím jeho klátivou postavu jak běží po nábřeží do dáli, každým krokem rozráží vodu vytvářejíc kolem sebe mohutný gejzír, rozhazuje přitom rukama a haleká strachem. Nakonec mi na obzoru mizí z dohledu. Teď už se určitě nevrátí. Spokojeně znovu usínám.