Setkání s revizory a s ukrajinskou policií (Lvov,Volovec)

Jen jedinkrát jsme doposud na Ukrajině viděli revizora v akci a stačilo to, aby nám bylo naprosto jasné, že zde načerno rozhodně jezdit nebudeme. Byla to totiž už na první pohled pěkná mlátička, dobré dva metry, ruce jako lopaty, zjizvená tvář a výraz zabijáka. Chytl nějakého kluka bez jízdenky, vůbec na nic se ho neptal - žádná diskuze o pokutě, o občanském průkazu, apod. - chytl ho za opasek a za límec a nesmlouvavě ho na nejbližší zastávce vyvedl ven z tramvaje. Co s ním prováděl dále, nevím, ale co jsem viděl mi stačilo, abych se do kůže toho kluka nikdy nechtěl dostat.

A teď se nám musí stát zrovna tohle. Nastupujem ve Lvově do trolejbusu, jeden po druhém se prodíráme davem, abychom si mohli cvaknout jízdenku, když vtom bác! Přímo před nosem placka revizora a kontrola jízdenek. Já s Radkem jsme si už lístek naštěstí stihli cvaknout, ovšem Pietro byl o něco pomalejší a byl revizorem zastaven těsně před tím, než to udělal. Revizoři jsou tři a nemilosrdně nás nechávají vystoupit. Marně se pak s nimi Pietro dohaduje, že se zrovna chystal si lístek cvaknout. Vytahují na nás argument, že nemáme jízdenku za batoh a na to již nemáme co říct. Dostáváme pokutu 10,- hřiven za osobu. Není to sice moc, ale přesto se začínáme handrkovat a smlouváme. Revizoři jsou však velmi neústupní, tváří se drsně a nesmlouvavě a nedaří se je umluvit ani na "neoficiální" urovnání sporu. Ani my však nehodláme jen tak ustoupit. Stojíme na zastávce a dohadujeme se. Trolejbusy ujíždějí jeden za druhým a situace vypadá patově. Revizoři prohlašují, že by jen velmi neradi volali policii, protože by to znamenalo značné problémy i pro ně, takže ať se koukáme nějak rozmyslet. K přivolání policie však nakonec dojít nemusí, po dlouhé peripetii se nám daří revizory umluvit na pokutu 5,- hřiven za osobu bez bločku a jsme všichni rádi že jsme rádi.

A jedeme do hor. Překvapivý fakt, že mezinárodní rychlík z Moskvy do Budapešti staví v podhorské vesnici s názvem Volovec, přestává být pro nás vcelku brzy tak překvapivý, neboť tento vlak staví téměř na každé mezi. Jeho průměrná rychlost snad nemůže být vyšší než 40 km/h. Mladík, sedící s námi v plackartném kupé a usrkávající pivo z lahve, nám oznamuje, že umí česky, neboť dlouho pracoval v Praze. Teď už do Čech nemůže, a tak jezdí za prací do Budapešti. Dvoudenní úmornou cestu vlakem z Budapešti do Moskvy absolvuje pravidelně jednou za půl roku. Je to docela zajímavý týpek, a tak si s ním povídáme celou cestu.

Vystupujeme ve Volovci. Je zhruba půlnoc, okolo nádraží kam oko dohlédne jen hluboká tma a my nevíme, kde hlavu složit. Jediným osvětleným místem v okolí je místní obchůdek/hospoda, kde stále ještě panuje čilý ruch. Jdeme se tedy zeptat místních štamgastů, kde zde může cizinec přečkat noc. Jen co jsme vkročili dovnitř a vyslovili svou otázku, z hloučku popíjejících se vyloupla postava uniformovaného policisty a se širokým úsměvem na rtech a přátelským gestem na uvítanou nás nenechala ani na okamžik pochybovat o tom, že zde o nás v tomto kraji určitě bude dobře postaráno. Policista se nás ochotně ujal, opustil kvůli nám i útulnou hospodu a vede nás osobně k nejbližší turistické ubytovně. Jaká ochota! Jdeme radostně za ním přes koleje kamsi za nádraží. Tma je zde hustá, že by se dala krájet, klopýtáme nerovným terénem a začínáme s obavami přemýšlet o tom, co když to ani není žádný policista a co všechno by s námi asi tak mohl provést. Z černých úvah nás po chvilce vytrhuje světélko na obzoru. Blížíme se k polorozpadlé barabizně, která ovšem příliš povzbudivě nevypadá. Policista několikrát dlouze mačká zvonek. Na chodbě za zamčenými dveřmi se rozsvěcuje světlo až po notné chvíli vyzvánění a osoba, která se zde zjevila, se vůbec nejeví přátelsky naladěná. Mříže otevírá až poté, co policista několikrát zdůraznil, že je to opravdu NUTNÉ. Nebýt aktivní policejní asistence, asi bychom se do této ubytovny ani nebývali dostali.

Je to ovšem jedna z nejhorších ubytoven, co jsme kdy vůbec viděli. Záchodky ve sklepních prostorách jsou prostě hnus a děs, světlo nesvítí, všechno je vlhké a špinavé. V pokoji je neuvěřitelný nepořádek, po zemi se válejí všelijaké věci, jednotlivé kusy nábytku jsou poházené jeden přes druhý bez ladu a skladu. Navlhlé smradlavé povlečení raději odhazujeme na zem a balíme se do svých útulných spacáčků. 15 hřiven na osobu je v tomto kutlochu opravdu vyděračství.